XXII.

Den smutný okny v síň se díval, Chlum z mraků řízu měl a z mlh, zrak Vltavin se chmurně stmíval, list olší sametový vlh’,

a podél řeky vrby svěží snět ukláněly pod útěží mdlých perel, v úsvitu jež šerem níž z oblak na zemi se nesly

a pásmovitě šikmým směrem na vyprahlá jí ňadra klesly; sad porosen byl, vrchol trav měl krůpěj, slézu stvol se klonil,

a z oděných v běl štěpů hlav květ rudě žíhaný se ronil jak dítka vroucí políbení v tvář snící matky, když se dení.

Déšť drobný v přeháňkách tu tiše, tu zhurta klepal do oken, snad, máť by neslechla, jak dýše syn těžce již, jak jeho sten

z úst chabě po síni se plouží jak motýl zkřehlý časným mrazem, jenž v koutě zdi neb za obrazem v plášť křidel schován usnout touží.

Při lůžku Vraný s Vášou bděl – a chtěl, by žena odpočala – a v jeho tvář se zahleděl, a lítost v útrobách ho jala,

když viděl, kterak syn se spad’, jak sval mu splihl a ret zvad’, jak zúžilo se náhle chřípí; jak nápadně se ostří nos

a víčka očí níž se chlípí, jak na zrak tlačil by je kdos; jak namáhavě odkašlává, až obvaz ňader mokvá spod;

jak těžko hlavu výše dává a na čele mu vstává pot tak chladný jako kapky z ledu, jak strach se hostí v plachém hledu,

jak pomalu i těžce vzdychá a chrapot v odstávkách se množí – tu divnou úzkostí jsa jat, šel ženu vzbudit na pochvat,

by sedla k synovu s ním loži, an deštivou tou ranní dobou je často stíhán delší mdlobou. A stalo se. – As po deváté

vždy hlasněj’ štěkal venku pes, a žena, majíc ruce spjaté a hledíc ven: „Viz,“ vzdechla, „dnes, teď teprv vzpomněla jsem na to,

když Kleina vidím do vrat jít – má všeho statku odhad být, by, co jsme měli, bylo vzato. Klein chvátá, nedbá ani deště,

s ním od úřadu dva jdou ještě. Mlýn na bubnu, syn v rukou smrti, to dodá mu a mě to zdrtí! Jdi vstříc jim, Tomši, jdi. Však hleď,

pan Střela na dvoře juž taky, spěš, chce-li, do síně ho veď, vše řekni mu, sděl žal náš všaký a Kleina pros, by laskav byl

a odhad na čas odložil, sic vedle ubohého syna i mne ponesou v rakvi z mlýna...“ A Vraný šel, a kloně líce

vstoup’ Střela s druhy do světnice; znalť vše, co na skalách se dělo, od drvoštěpů včera již, a starou rukou tiskna čelo,

děl: „Potřeba mne nanejvýš teď v mlýně; učiním, co mohu, buď poručeno Pánu Bohu.“ Jat matky zoufalstvím, prost hněvu

jít do mlýna se odhodlal, by hodné ženě pro úlevu i Vranému své rady dal a pomoh’, pomoci-li může,

když takto útrapy se množí, a mlčky k Vášovu šel loži a, ruku vztahuje, děl: „Nuže, tvé matce k vůli budiž smír;

ať v zlo tě hnal a v zhoubu kácel hněv nezdolný a vášně vír, já z mysli tebe nevytrácel a doufal v návrat... Hrozný byl,

Bůh pomoz ti...“ Tu Váša v stonu zrak na lesního vytřeštil a ruku líbal při pokonu a šeptmo děl: „Ach, odpusťte mi,

vždyť s drahými se loučím všemi, snad Jana odpustí mi též; můj život byl jen pouhá lež, tož rád jsem, usmířen že hynu,

jen probůh ujměte se mlýnu a přispějte v čas ku pomoci mé matce, laskavému otci a jejich –“ „Dojista se stane,“

děl Střela; Váša blahem vzdych’, a bylo znát, že vděčnost plane mu v oka velkých krůpějích, pak danou ruku líbal znova

a kloně hlavu neděl slova. Ztich’, vědomí zas rychle ztrácel, mdlý rouškou zastřel se mu zor, ret víc než druhdy zakrvácel,

a v prsou krutý nastal spor; vzdych’ těžce, z hluboka a zas, pot chladný čelo kryl, zrak has’, až chroptě škubnul náhle tělem,

a konec bylo s jeho želem... Vzkřik matčin zachvěl vůkol všemi: „Je mrtev, Bože, dost těch muk!“ Leč Vraný prosil: „Mírni se mi,

Pán smíru myšlenku mu vnuk’, juž v nebi andělé mu pěji...“ Však z oka krůpěj za krůpějí v tvář padala mu při té řeči,

pak ze síně šel do mlejnice a volal, utíraje líce: „Hej, prášku a vy samomleči, ven se stavidly všemi, ven,

co nejvýš s kozlíkovým dříkem, ať voda běží plným střikem na pánův – synův – smrtný den; juž spusťte ty mé repetáče,

nechť na prázdno juž melou dnes, ať s námi všecko všudy pláče, skal chýše ztracená i ves; nechť palce marně do cev tepou

a hlučí v šumot bystrých vod jak děti, klepáči jež klepou na velkonoční Boží hod. S tou hudbou na věčnost ať vchází

duch smířený...“ A sotva děl, juž ve skalách i břehů mlází a celém důlu klepot zněl, i do Chlumských se nesl strání...

Zda také k Janě, aspoň v zdání? Kdo ví, zda vyšší vůle zřídly duch k duchu nebyl unesen, snad žití sen a smrti sen

v smír toužně objaly se křídly a přes vše lesy, doly, skály jak ondy láskou k sobě vzplály, vždyť právě se Skal bílých sosen

přes mlýn a vodu v Chlumský les most duhy klenutý se vznes’; déšť ztichl, řeky břeh byl zrosen a zářil v teplém rána svitě

a byl tak líbezný a zdobný, jak tkvěl by křišťál na něm drobný, jímž matka pláče pro své dítě... Máť nad mrtvolou hlasně štkala,

něm Vraný u lože se chvěl, ven úředník šel, Klein jak skála mlýn bezcitně si prohlížel, až v posled Střelovi – jenž klidně

zřel na tvář Vášovu a vlídně jal rodiče se těšit oba, – řek’ pospíchaje: „Prchá doba,“ čímž myslivcovi dával znáti,

že s odhadem chce započati. Leč Střela zamračiv se děl: „Teď? jinak jsem se rozmyslel, dluh zaplatím i s útratami

a všecko vyrovnáme v čas, chci, mlýn by Vraný vedl zas, s ním spravíme se potom sami. Nuž, k řízení už proto, prosím,

pan adjunkt aby přišel zpět, já nerad mnoho peněz nosím; sem, Kleine, vyplatím vás hned a na sebe vše převést dám.

To trpkosti kde jaké zmůže, a Vraný pak ať mele sám. Jste spokojen tak?“ „Ano.“ „Nuže, ať vše se napíše, jak díte,

a vy,“ děl k Vranému, „teď víte, že nechtěl jsem být při odhadu, bych rozmnožil váš pláč a žal, leč abych mlýn vám zachoval.

Rád ve vaše jej ruce kladu, by povznášel se každým letem a čistý zůstal vašim dětem. V čas peníze jsem přines’ z města,

vy pouze tři mi dáte ze sta, by vyjíti vám bylo snáz, vždyť nad jiné si vážím vás; jste řídký člověk, milý Vraný,

tak zcela jiný lidí všech; vás koval trpký žití běh, leč zlaté byly jeho rány, jste bez rezu, ač zle se dálo –

ba takých rodí se juž málo, a vyhynou jak času znikem mlýn český s českým sekerníkem!“ A Vraný pohnut zas a zas

tisk’ ruku Střely spasitele, a z venku zlatý slunce jas tkvěl na osmahlém jeho čele; on tich však oko k nebi vznes’

a, k synovi se kloně chvatem, tvář sinou bílým skryl mu šatem, pak ženě do náruči kles’, by zkonejšil jí duši lkavou...

Mír andělem vzlét’ nad jich hlavou. – Jak velmož vyšlo slunce z hradů, a přes hluk koles, vody šum na nejzkvetlejším štěpě v sadu

pěl sedmihlásek mláďatům, a s buku nad studánky zřídlem pták zlatý, žluva, zíral v les – zjev žití s černým smrti křídlem –

a zajásal a dál se nes’...