XXII.

Čím dřív slunce budilo se v nachu, čím víc jeho zlatý pršek hrál, tím víc v duši rodilo se strachu, tím víc jsem se o dědictví bál,

jež jsem svému hošku dáti toužil – osud však už nad hlavou nám kroužil! Inženýři přiklusali znova, po vůkolí povstal ruch a chvat,

a kde dřív ta stezka satanova měla být, zas počli kůlcovat; a máť příroda zlem pestrých hříchů rušena je ve svém zbožném tichu.

Všecko, všecko v kraji hněvalo se, zasmušen stál les i vrch i dol, každý kvítek utápěl se v rose, každý kmen se zachvíval jak stvol;

Špičák vzdychal, Roklan s jedním okem hloubil úžlabinu slzným tokem. Prosby, vzdory nepomohly více; hrozeno mi v městě vězením,

ve prospěch-li oné železnice úmyslu dost záhy nezměním, a že třebas pod vojenskou stráží domek můj mi rozkopati káží.

Přec jsem nechtěl. Mohl-li jsem, rcete, prodat vše, čím šťasten byl náš rod – který v novou snítku nevykvete, ani nevypučí kmene zpod –

kde slunéčko se zálibou stálo, a nechť mrakem skryto, přec se smálo. Ach, můj bože! Posavad tam stojí, já je vidím stále, každý den,

když pohroužím v snění duši svoji; třebas domeček můj rozbořen, posavad tam zlatou nožkou skáče, ach, a neví, že mé srdce pláče.

Ano, ano, domek rozbourali, než jsem z města přišel, práva prost; plakali jsme, dělníci se smáli: „Buďte rádi, máte písemnost,

za kterou vám v týdnu advokáti dvakrát tolik, zač to stálo, vrátí!“ Smáli se; i ten byl mezi nimi, jejž jsem o vánocích pohostil,

nejvíc kopal, vesel žely mými, nejhloub špičákem v mé síňce ryl; víc jak on snad nikdo nebyl hbitý: záští půl, půl živým ohněm zpitý.

Tak, co věstil havran onen krutý, splnilo se záhy, bohužel; a já, božím soudem do pout vkutý, rodné dědictví jsem opouštěl,

abych s dítkem svým a milou druží na čas – na vždycky – šel do podruží! Najali jsme senník opuštěný; dvířka s okny veň jsem upravil,

pokryl střehu, ucpal mechem stěny, a tak z nouze obydlí jsem sbil, nežli něco, jak to časem chodí, v dobrém místě ke koupi se shodí.

Hroužil jsem se v naděje zas milé, že těch žití sporů budu prost, červánkem že lásky, silou píle lepší rozkvete nám budoucnost;

že se smutek s mého čela zvedne, až si s námi jaro na stráň sedne. Ale žel, čím touha na nás líkne, chvějícím co voláváme rtem,

všecka radost v jařmu žití znikne, jak hrdlička bouře záchvatem: letí, letí, aniž ví, kam letí, do vln zapadne-li vod či setí.