Zbledl jeden měsíc,
zbledl měsíc druhý,
již při zpěvu ženci
pokosili luhy.
Lipou plnokvětou
větérec zachvívá
a mladistvá pěnka
vyvedena zpívá.
Noc i den si rovny –
odpočaly, stály –
k bílé chatě Oldřich
asi přijecháli?
Přijechá on věru,
ba juž trubka zvučí,
z dálky poskakují
komoňové ručí.
Poskakují jezdci
všichni v pěkném řadu,
v předu kníže Oldra,
druzi jeho vzadu.
Pěkně sobě vede
v čele svojí chasy,
k rameni se vinou
kadeřavé vlasy.
Na té jeho čapce
pérečko se kývá,
a ta trubka jeho
nehlaholí – zpívá.
Řetízkové jeho
líbezně si zvoní,
jelše plavé listí
na cestu mu roní.
Radostí se houpe
nůž po jeho boku,
tisíc hvězd se blýská
v plesajicím oku.
A ten vraný komoň
černý kámen tepe,
až se mu kol nožek
na sta hvězdic třepe.
Po bok vraníkovi
bílý koník depce,
drahou sobolinou
osedlaný hebce.
Hebce osedlaný
pyšně hlavu nese,
na vrcholku hlavy
chocholík se třese.
Třeménečky zlaté
od sedla mu visí,
outlé jeho nožky
v písek hvězdy mísí.
A na hebkém sedle
v lesklý hedbáv skryty,
říza operlená
opas zlatem vitý.