Laetare nedělní je den, lid zvědavosti pln se v těsných množí ulicích jak v moři příboj vln.
Bylť před svým domem papež Jan na lesklou brunu sed’, a kněží sbor jej průvodem v chrám světce Jana ved’.
V šat obléká jej kardinál i biskup, kloně vaz, a papež žehná nejdřív šat, pak kardinála zas.
Hle, nad císaře papež Jan ve slavný církve den je kněžských šatů nádherou a pýchou vyzdoben.
Skvost tiáry, jíž hlavu kryl, kol čarnou vrhá zář, a s berlou v ruce po stupních Jan kráčí před oltář.
Zvon duní, zvučí hlahol trub, a víří kotlů hřmot, když světí Kristův náměstek dnes zlatou růže ctnost. –
Chléb živý Krista v ruce vzal, pak kalich vzhůru vznes’ a v posled s růží kouzelnou je vzpínal do nebes.
Jeť růže tělem Kristovým, a vonná uvnitř tresť, to jeho ducha líbeznost, znak jeho božství jest. –
Aj, komu darem podá as Jan vzácný klenot ten?... Jen tomu, z knížat světových kdo nejvíc šlecheten.
Hle! V křeslo papežovi blíž sed’ král jak stěna bled a tupě před se upíral svůj lstivý kočky hled.
Zda strádá žitím kostnickým? či neduh v hruď mu pad’? či Husův vzdech a Čechů žal má na svědomí snad?
Kdož ví!... Hle, vyzdobený Jan se stupňů kráčí níž, má v pravé ruce růže skvost a v levé zlatý kříž.
I dává králi ctnosti znak... Lid žasne: „Jaká věc? Zda smí se pyšnit darem tím tak podlý zženilec?
Zda není rouháním ten dar? Zlá, zlá to samopaš! Což ďáblů není blížencem ten Jan i Zikmund náš?
Vždyť král ten nejvíc klamal lid a nejkrutěji vlád’ a nejvíc žluče v srdci měl, kdy nejvíc ústy slád’.
A nejvíce nás zubožil i hnětl, ďáblem štván; vždyť zradil Boha v nebesích a ctí jen Vatikán!“ –
Leč zlaté růže žádostiv byl dávno Zikmund král; tož klek’ a štolu políbil i řasný pluviál.
Co míti žádal, dosáh’ dnes; chtěl čest, ne zlatý květ, a proto slavným obřadem dá růži církvi zpět.
Tak pokoří se lidu vděk a ctností skvost má přec, což na tom, o třikrát-li víc leb skloní zlotřilec.
A sklonil, bil se v prázdnou hruď a tváří k zemi kles’, když papež svátost velebnou nad hlavy lidu vznes’.
Pak zkroušen kráčel z chrámu ven, jak vzácný obřad chtěl; sám papež, první světa kněz, jej v slávě uváděl.
A dítky z květných košíčkův a z květných ruček svých jim v cestu metly s úsměvem déšť poupat růžových. –
Tak kráčí městem Zikmund král, by všem to přišlo v jev; – i rozléhá se zvonů hlas a hlahol trub i zpěv.
Kouř vonný dusí vpřed i vzad svěc vonných matnou zář, a věrolomný ješitník jde chrámu před oltář.
A Matky Boží u nohou – jak citem rozechvěn – květ ctností klade s povzdechem: „Ó přijmi klenot ten!“
A modlí se a bije v hrud’ – lhář lestný skrz a skrz – však běda! svaté Panny zrak mu střely vrhá v prs.
Pryč odvrací a halí v šat svou Matka Páně tvář a s trůnu svého obláčkem se snáší na oltář.
„Rci, čím jsem vinna před tebou –“ dí něhyplný ret – „že dar, jejž lotr lotru dal, mně spěcháš udílet?
Jsem rovna ti? Ty’s císař – král, já dívka Páně jsem, co lotru papež uchystal, chceš mně dát údělem?
Jeť vrahem čistoty tvůj zrak, a smilstvem plane ret, mně pohaněním největším tvůj rukotržný tret!
On pohaněním toho jest, jenž pod srdcem mi zkvet, by v nebes ráje smrtí svou vznes’ oklamaný svět.
Jdi, stánku mého nehanob, buď jiných síní host; to zlato dvorným paním dej, mně živé růže dost!
Z těch ruček dítka nevinných ji sobě vezmu, viz, toť andělé jsou před Bohem – pryč, hrozný, ďábel tys!“
A k děvčátku se uklání, jež červánkovou tvář půl z nevinnosti, z žasu půl výš zvedlo na oltář.
I hladí dítko lidu v žas a líbá v rtíků žár, leč skvoucím nožky sandálem zpět králův metá dar.
A hrozíc odvrací svůj zrak. – Král hlavu ukryl v šat; bylť do čela mu odvrhem skvost zlaté růže pad’.
Jak kdyby žhavý kámen byl, křik Zikmund mrtev v pol, a Matka Boží vznáší se zpět zlatý na prestol.
Lid žene krále z chrámu ven: „Hle, rouhač – rouhač jest!...“ I sténá, tiskne čelo král jat hrůzou na pelest.
A probudil se: – „Kde to jsem?“ a ruku k hlavě vztáh’: „Ó lékaři, mé čelo viz, jak by je oheň zprah’!“
„Toť od pelesti skvrna jen,“ dí lékař; Zikmund ztich’ a zemdlen usnul. – V mozku zas sen ďáblí hlavu zdvih’. –
Cookies on Poetry Cove