XXI.

Tím časem, za poledne bylo, jel vrátný Sova s prámem z hor; ač slunce z řeky vodu pilo, přec bez námahy sjížděl vor,

měl podčeleny všecky strany, a se Sovou, jak žádal sám, plul jeho starý soudruh, Vraný, jenž řádně sbil a svázal prám

a na vše bedlivé měl zření, tož snadné bylo voraření, a rychle sjíždělo se dolů. Kdož věděl z prostých druhů těch,

jak častý Vraného byl vzdech, a z jakého se rodil bolu!... Čím víc prám k Lipovsku se blížil, tím více hovor plavců tich’,

a Vraný v dumách hlavu nížil, snad na vzpomínek perutích v síň mlýna zanesen byl prostou, kde útrapy a stesky rostou,

a kde snad lichvář přišel brát, a již měl z vroucí duše rád. „Co dělá,“ dumal, „pláče, kvílí či modlí se a čeká nás?

ba vím, že přes tu milou chvíli se kloní sadu přes taras, v dál hledíc proti vody toku se steskem v duši, s vlahou v oku,

že vyhlíží nás na šifárně a s můstku k srubu přes náhon i s ostrova, mníc: čekám marně, a dusí žele křik a ston.

Co v ňadrech asi bylo sporů, když toho nespatřila voru, jímž já měl plout a neplul přece? Jak často marně zřela k řece,

an psal jsem, v nejbližších že dnech mě zhledne v čele druhů všech, a hned, jak jehlu zaraženou mít budem ubijíce prám,

k ní převezu se v loďce sám, bych pohovořil s ní – svou ženou – v Skal bílých úkrytu, blíž plazu; co řekla as, když na vzdor vzkazu

jsem nepřijel? snad že to klam – ba ne, co pro ni v srdci mám, to nezadřimlo ani chvíli...“ V tom rána houkla, křik a sten

tíh’ od stěn k stěnám plachou pílí, i památkou co měla skryto ta, jíž mu bylo nejvíc líto, a Vraný volal: „Slyšte jen,

ký tamo od skalnatých přík k nám s ranou žalný slétá křik? Co stalo se? A zase kvil z těch houštin slyším k nám se nésti,

snad padl tam kdos do neštěstí, či...“ – „Bůh ví,“ Sova odvětil, „leč zřel jsem člověka juž z dáli, jak spěšně mýtím utíkal,

pak v porostu se houští dal a slézal útesy i skály; zda pytlák...“ „Ale výkřik ten –“ „Byl stíhán snad a postřelen,

neb sám někoho na dostřehu v zlé vášni ranil honě zvěř...“ „A kde to je?“ „Tam, co ten keř, blíž mýtiny...“ „Tož, hoši, k břehu

radš přistaneme, Sovo, viď? Mně k vůli pramen čehy řiď a zastav,“ prosil Vraný druha, ve hloubi ňader ulekán,

a Sova zas: „Zde jde to ztuha, leč když to chceš, buď vor tam hnán; nuž, hoši, rychle sebou hněte, víc do leva, pak na břeh skok,

prám za šlahouny přitáhněte a vrazte koly v úpleť ok!“ I přistali a slezli s vorů, by propátrali skalnou horu,

jak Vraný přál si zas a zas a všechen předtuchou se třás’; on mněl, že Váša puzen zlostí stih’ Střelu v lesa hlubokosti

a v černé krve divém toku naň z pušky střelil náboj broků, neb že tam Střela Vášu stih’ ve sváru slovech divokých.

„Bůh pomoz,“ šeptal, „mě to děsí, leč ne, to jiných pánů lesy, v nich Střela nehoní, to jiný kdos vykřikl,“ a ruče již

skrz průsvitavé sosen stíny spěl s vrátným Sovou do skal výš až k místu, jež byl soudruh řek’, a slouchali. – Tu ve vran skřek,

jež teplou krev snad střebat chtěly, sten mísiti se uslyšeli, a zase sten – a zase sten... „Ba jistě! Někdo postřelen,

děl Vraný, „chudák přeubohý, mně ruce chvějí se i nohy... hej, je tu kdo?“ Leč ticho v stráni, slov neslechli, jen zastenání.

I hledali, až s tváří sinou zřel Sova kohos pod kalinou krýt hlavu v kapraďovém trsu, a Vraný vykřik’; poznalť jej,

když v padlého zřel obličej; bylť Váša to, krev tekla z prsu i z úst mu do trávy a mechu, a s popáleným vrchním šatem

hruď zvedala se divným chvatem pod návalem a hloubkou vzdechů. Pln děsu k němu Vraný pad’ a na srdce mu ruku klaď

a šeptal: „Tluče, chvála Bohu, leč sotva že to poznat mohu.“ A kloně hlavu k syna čelu, děl láskyplně, ale v želu:

„Rci, Václave můj, co se dělo, rci slovem jen...“ Syn poznal hlas a vzdechl: „Klidu se mi chtělo, již odpusťte mi, prosím vás;

tam na Poušť pohřběte mě k otci –“ mdle, s přestávkami zastenal – „kde z pološeré lesův noci... Jan svatý se strmých zří skal...

v proud Vltavy, jež v mládí den... mi písně pěla v lásky sen... a v peřejí svých ladné kráse, jak mysl má dřív perlila se...

Snad že tam uslyším i v hrobě zpěv sosen z jara, řeky šum, vrch dubí lkát a vážný Chlum...“ A z hloubky ňader oddech’ sobě,

zpět v kapradí se hlava smekla, a z úst i rány krev zas tekla. „Zle,“ zalkal Vraný, „Bože spas!“ a strhnuv košili si s těla

dal Vášovi ji na obvaz, jímž krev se zastaviti měla, a prosil ho: „Jen nemluv již, vždyť zřím, jak ti to na potíž,

an v ňadrech raněných tlak vzrůstá, a plna krve jsou tvá ústa...“ A Sovu prosil: „Probůh, spěš, hned na zátah jak doběhneš,

dva hontky přibij na sochory, zrob nosítka a vem je sem i houně, snáze, trvám, s hory tak raněného přenesem.

Jen rychle, seber všechen lid, ať pomohou v té smutné věci!“ A vrátný k voru zrovna líť, ač šest měl křížků na svém pleci.

I přišli plavci v krátkou chvíli a z mechu lože upravili, a na něm po nejkratším svodě byl Václav tiše nesen k vodě

a na prostřední vložen vor; zrak zavřen byl, hruď plna vzdechů, a Vraný, nutě plavce k spěchu, je prosil: „Tlumte rozhovor,“

a vrátnému děl: „Do hospody, viď, příteli, dnes nepoplynem, dej ubit nad dolejším mlýnem, až do Lipovské vjedem vody,

bych u ženy moh’ složit syna a potěšil ji v dobu zlou. Což jedna prázdná opačina! i bez té vory dojedou;

mně plašit sejčka, smrti ptáka, zde velí cit. No, juž to sprav, než Václav bude trochu zdráv, vem prozatím si hotováka;

až bude líp, zas půjdu s tebou...“ „Nač omlouváš to,“ Sova děl, „to rozumí se samo sebou, ač v mlýně raděj bych tě měl

než v horách, kde se drvo rube... Hej, pozor, táhněte víc hot, zde kamení vždy bývá hrubé, víc v pravo, do hodnějších vod,

vždyť víte, že tu záčel máme, an náhle zahýbá se břeh; kdo toho v čas by nepostřeh’, zle pořídil by, vždyť to známe;

vor přední snadno by se vzpítil,“ a šeptmo dodal: „Nechci přec, by ubohý ten zoufalec snad v umírání bolest cítil.“

„Ba, ba, to byl by velký sráz a krutý, proto prosím vás, jen opatrně,“ dodal Vraný, „vždyť na voru se hostí smrt,“

a prohlíď prámu čelné strany, houž, vlečky, závlače i vrt a zkoumal, ve špalcích-li není snad slabina kdes při oušení

neb houžve uvolněny v oku, by netrhly se voru spod. A vrátný volal: „ Ty tam v boku jen hot, víc uhýbej; jen hot!“

I pluli, jako Sova děl, a Vraný k svému ranci šel, kde krvavých se zbaviv lat, se ve sváteční oděl šat

a k Vášovi seď, by mu sloužil, kdy po něčem by právě toužil. Když na plaviště zatáčeli, kde Vraný zastaviti chtěl,

vstal od syna a přemýšlel, jak rty by asi říci měly, ký smutek Václav vykonal, až vlhké oko ženu zhledne,

a jaký bude její žal, až doví se, co vše se dělo – a srdce úzkostí se chvělo, když Sovy prosil úpěnlivě:

„Tam, prosím tě, k té staré jívě pluj ke břehu a chytit dej, pak opatrně, bratře, dbej, by Vášu za mnou nesl lid

a s ním snad nehovořil marně, já napřed skočím po šifárně v mlýn ženu na vše připravit. A ty,“ děl k nejmladšímu všech,

„skoč do Chřestovic, máme spěch, ať felčar přijde bez odkladu a pomůže a dá nám radu, běž přímo přes pole i meze

a přiveď s sebou také kněze.“ A sotva chyceny jsou vory a ubity, v mlýn Vraný spěl, kam s vrátným Sovou zadák sporý

i raněného odnášel. Vstříc plavcům žena pospíchala, vždyť s můstku zhledla plouti prám, a muži na hrdlo se vzpjala

a volala: „Tak zas tě mám, své jediné, své všecko štěstí, svou kotvici v běd hrozném davu!“ a na ňadra mu kladla hlavu –

„však ode mne zvíš špatné zvěsti a zhrozíš se, až shledneš mlýn – ach, Tomši, nešťastný můj syn mi zšílel z pití, svého zvyku,

a nemá, běda, v žití juž jen řadu světlých okamžiků!“ Tu jako list se zachvěl muž a třás’ se každou žilkou těla,

když žena dále vyprávěla: „Tak bloudí často ve dne v noci, leč když jsem vyhlížela vás a k tobě chtěla živou mocí,

tu bránil mi, pak zveď se v ráz a děl, že na cestu se chystá, a pak, že dobře bude záhy, až ty se vrátíš – dozajista,

a z očí trysk’ mu pramen vláhy.“ „Ten ubohý, ten chudák chorý! to smutný, žalostný byl sděl, a jaké myšlenky a spory

ve hloubce duše asi měl, jíž tak se prstem dotknul Bůh...“ „Ach hrozné,“ hovořila žena, a zhledši plavce zaražena

za smědou muže chytla ruku a děla v teskném srdce tluku: „A co to nesou s druhem druh?“ „Kdos se skal spadl při útěku,“

děl Vraný všecek rozechvěn, „jak v Oudražskou jsme přišli řeku.“ „Snad Váša? běda!“ – „Ztiš se jen, vše dobře bude, doufám v Boha.“

„Tak uhodla jsem přeubohá, ach, radost, že tě opět mám, tou zvěstí ztrpčena je hbitě. Ó Vášo, jediné mé dítě –

ó Tomši, tak jsi přišel k nám! Čím, Bože, jsi mě navštívil? mě radost usmrtí i kvil!“ „Vždyť není mrtev Váša, žije,

je pohmožděn jen, poraněn...“ „Ó probůh, z úst mu krev se lije, ó běda, stůjte!“ – „K mlýnu jen, zde nesmíte mi stanout chvíli,“

děl Vraný, ana matka v ráz v tvář synu zřela zas a zas a stále želela:. „Ó Bože, jen tiše, dýchá-liž? Sem, sem,

zde položte ho na mé lože,“ až vzkřikla děsným úžasem: „Já přenešťastná, bídná žena, hle, hle, má prsa prostřelena

a sotva šepce, sotva dýchá, snad žádá něco – zticha, zticha!“ A k loži svoji hlavu klade a poslouchá, co praví as

jak ze sna raněného hlas, jenž smuten děl: „Své žití mladé jsem promrhal a prohrál juž, dnes méně jsem než ptačí pýří,

leč otec vrátil se vám, nuž, jím Pánbůh poznovu nás smíří. A vás – vás prosím za odpust, můj otče, ruku svou mi dejte,

a matce,“ vzdechl, „pomáhejte.“ V tom krev zas vylila se z úst, vše tlumíc rozhovoru slova, a Váša do mdlob padl znova.

Té chvíle kočár stanul venku, a zvonek kovovým zněl rtem, a z vozu lékař s páterem šli k raněnému do přístěnku.

Hned lékař čerstvý obvaz z ledu na prostřelená prsa dal a Vášu křísil, omýval a v posled matce děl: „Co svedu?

Zde moh’ by pomoci jen Bůh, jenž smrt i život v sobě chová, s ním raněný ať srovná dluh; jeť menší tepna průdušková

víc zraněna, než můž’ kdo snést, ač vím, že srdce vaše zkruším, přec s vámi sděliti mi zvěst, že sotva do zítřka mu tuším,

tak do poledne na nejvíc; pan páter je zde platen víc, jej proste, ať dá rozhřešení, když k zpovědi dost síly není!“

„Ach,“ lkala žena, „to mě zmučí,“ a v mdlobách vrávorala již, leč Vraný, jenž stál ženě blíž, chyť klesající do náručí.

Co modlitby kněz zbožně říkal a nad raněným ruce spínal, v tvář ženinu muž vodou stříkal, ač úzkostí sám na smrt sínal,

leč nezpomohlo nikterak, až, když jí lékař omyl líce, zas lesk se vrátil v zřítelnice; leč znova v slzách tonul zrak,

a znova lkala: „Bože, Bože, ký seslal jsi to na nás kříž!“ Však lékař pravil: „Dosti již, nechť jiní ošetřují lože;

zda nářkem synu zpomáháte, má zlatá? vpravte se v tu věc, juž pro ten útlý život přec, jejž pod mateřským srdcem máte;

pláč raněnému neprospívá, a na vás může se to mstít, tož neste klidně vše; co zbývá? či dá se tím co napravit?

Jen moudřej’; vážna je má výtka, dost bědování, matko, dost, snad nechcete i smrti dítka, jež Bůh vám chce dát pro radost,

by nahradil – snad lepší měrou –, co tady sudice vám berou?“ Jak lékař radil, konal Vraný, a veda ženu stranou, děl:

„Bůh, bera život rozervaný, nám jiný dáti uzavřel, tož šetři se – mně, drahá, k vůli a pokojnější trochu buď,

vždyť nářek tvůj mi lebku půlí a srdce rve a štěpí hruď, jak pantokem by mně ji sekal, nuž probůh mírni se a nekal

víc očí svých; než můžeš snésti, či z neštěstí chceš do neštěstí? Mám srdce též, leč přemáhám zla příboj divě rozkvašený,

a hleď, teď jenom tebe mám...“ Tím nářek ubohé ztich’ ženy, leč jenom na chvíli se stalo, pak přišla dlouhá smutná noc;

co v mlýně žilo, nepospalo, jen k Bohu lkalo za pomoc a za úlevu ubohému, by raději byl konec všemu.