XXI.

Přišel večer v onu dobu svatou, v které zrozen světa mesiáš, aby ďábla potřel svojí patou v šťastnější a lepší život náš;

tak je v písmě; patřte však náš osud: mesiáš se nenarodil posud! – Povždy chuďas k nebi vzpíná ruce, povždy satan, v různý neduh skryt,

vleče lidstvo k tisíceré muce, a znak Kainů posavade vryt v našich časů lebku ocelovou, ať to vzpourou nebo jarmem zovou.

Zkrátka tedy, zavítal den štědrý, a já ženě své i sobě vděk schýlenými přinesl jsem bedry nejkrásnější z hory omladek,

a co hraček za noci jsem zrobil, všemi vánoční jsem stromek zdobil. Nikdy jsem tak nepracoval v žití jako tenkrát; šťasten výskal duch,

když jsem vše, jež sotva v městě zříti, vedle sebe kladl na soustruh a pak na strom vázal v pestrá světla, tak že každá větev něčím kvetla.

Dřív než šťastni usedli jsme k stolu, hrstku pšenky drůbeži jsem snes’, kravce kousek housky, v potok dolů špetku soli, vržek bukvic v les,

v dlani mouky dujným větrům díkem, tak, jak bylo někdy u nás zvykem. Já vždy k střízlivým jsem lidem patřil; leč ten starý český mrav, ten ctím:

dřív lid dobrý s přírodou se bratřil a příroda matka věrně s ním; naše doba nechať více umí, s přírodou si přece nerozumí!

Usedl jsem blažen mezi svými, tu pak než jsem sousto do úst vzal, jak by sever prsty promrzlými, na okénko někdo zaklepal;

kročím k oknu – zasněžený celý noclehu muž prosil osamělý. Otevřel jsem u záprsně vrátka, a juž jsem ho do své síňky ved’:

„Dnes je vaší,“ děl jsem, „tato chatka,“ a muž vstoupil; zedrán, chor a bled, vetchý kabát, téměř bosé nohy, vnitř i zevnitř chuďas přeubohý...

Hoška mého zlatoplavé hlavy perutí svou tknul se pátý rok ach, jak chvěl se hled dřív usměvavý, a jak bušil levý jeho bok,

když zřel obličej ten muže pustý! leč já v líčko celoval ho ústy. „Neboj se mi,“ děl jsem, „milý hochu, jaký jsi to horal, že se chvíš?

Trochu důvěry a síly trochu pomůže ti, věru, uvidíš! Co tě leká, cizota jest pouze, úsměv nehostí se v tváři nouze!“

Utišil se, bylo dobře zase, a juž tam, kde stolce čtvrtá hraň, host byl při vánočním hodokvase; leč, když bystřej pohleděl jsem naň,

při sváteční svíce siné záři, bylo mně, jak znal bych už těch tváří. Nízké čelo, rudý vlas a sporý, ploský nos a válcovitý ret,

malé, věčně nepokojné zory – ach, už tenkrát čert v něm léčky plet’, v které moje štěstí zrádně chytil, aby příšeru svých ňader sytil.

Z toho, dřív než bylo po večeři, seznal jsem, že onen soudruh byl, jenž kdys dítě, teď mou ženu, v keři a tatíčka v pláni poranil;

ulek’ jsem se, on však jak by v žale: „Hněváte se, nuže půjdu dále!“ To mne odzbrojilo; plný studu podal jsem mu ruku: „Nuže dost,

život náš je pásmem samých bludů, nechme tedy kalnou minulost, zůstaň!“ Zůstal, a má žena milá na půdě mu lože upravila.

My mu tedy odpustili všecko; vždyť byl zavítal k nám v boží hod, a co konal, konal jako děcko, snad ho spravil trpký žití svod;

však když slzel, jak by zabrán v muce, dali jsme mu na dobrou noc ruce. Když se ráno smálo na východě, vyzval jsem ho, aby také vstal,

a jak povinností v božím hodě, do kostela se mnou pospíchal; dřív pak, než jsme vykročili z chaty, své jsem prádlo dal mu a své šaty. –

Děkoval mi, mluvil neustále, jak prý mu kdes v Němcích obchod kvet’, kterak zchud’ a potloukal se dále, až konečně do hor přišel zpět,

kde prý páni, hned jak sněhy ztají, do stavby se železnice dají. Že chce práci oddati se znova, pokud v těle ještě zbytek sil,

a v svém srdci čestnost ještě chová, aby krajem žebrat nemusil; kýžená prý doba jeho spěší, a že přijde, nač se dlouho těší.

Však vždy víc a více rozvazoval, chválil ženu, domku pořádek, důvěrněji, směleji se choval, řeči proud mu jenjen od úst tek’:

hned se chlubil, hned se ke mně lísal, ale uvnitř podlostí už hnisal. „Hodlám zdatně dobyt sobě chleba,“ pravil v posled, „pokud zbývá sil;

tobě toho ovšem není třeba, abys jako já se lopotil: máš svůj domek, pěkné pole v nivě...“ a při tom se usmál závistivě.

„Přijde-li sem dráha, jak se praví, stržíš za to, pane, hezký plat; nemusíš si jinak týrat hlavy a mít kamizolu plnou lat

jako já; nu, tak se život ztrácí: jedněm v užívání, druhým v práci. Hochu tvému pěkné kyne věno – snad že z něho bude hodný pán;

jenom u mne napřed spečetěno, abych k nuzotě byl ukován...“ Při tom nad hlavou si mávnul pěstí: „Inu, inu, dej vám pán bůh štěstí!

Jenom ber, co platit chtějí páni, sic bys pozděj’ mohl v suchu plout; dají ti to, nepotušíš ani, od prodejných chlapů odhadnout –

totě u nich vždycky taká klička – a pak zbude sotva polovička. Nu a v nouzi s mladou žíti ženou, když chce míti přece lepší šat,

hlavu skrývat kosmonoskou plenou, živůtkem si ňádra opásat – to přec nejde, neb se mění skokem...“ při tom drzým přeměřil ji okem.

„Také tílko svého Jezulátka nebudeš chtít odít pačesím, třebas pro ně teď už mnohá zlatka v truhle skryta byla, to já vím;

nu tak tedy prodej pěkně záhy – těžko orat, až nebude vláhy!“ Z těch a jiných řečí černých mraků vetknul se mi v srdce rudý blesk,

strach o rodné zboží chvěl se v zraku, duší rozhostil se divný stesk; různé stíny letěly mou skrání – změnil jsem se rázem k nepoznání.

Celou noc jsem nespal; v žhavém nitru stále smykal se těch řečí had; ba já tak jsem s lůžka povstal v jitru, jak jsem byl se večer na ně klad’,

a hned děl jsem k muži: „Místa není, musíš dále po svém vyživení!“ On však smělejším byl teď už v přání: „V také zimě? Nech mne tady přec;

jakmile se počne v budování, zaplatím ti řádně každou věc...“ Já však nedbal: „Mír mi rušíš duše, nelze déle!“ pověděl jsem suše.

Šel, leč jak? pln mumlání a vzdoru: „Inu, ano,“ děl, „máš lepší stůl, vyháníš mě zrovna do úmoru, také jsi juž pány načichnul;

dej jen pozor v budoucnosti šedé, ať tak valně vždycky se ti vede!“ Na návrší v úvozové cestě, dřív než hustým les ho mlázím skryl,

obrátil se, zdvihnul tuhé pěstě a mé nízké chatě pohrozil, proto snad, že u mne svátky trávil... A já se zas do své práce vpravil.