Létly přes doubravu pověsti ty zvučné po dolech i horách, přímo do Opučné.
Ode vrátek k vrátkům létly na pochvaty, slétly na okence Kresinovy chaty.
Však co dívka v chatě takých zvěstí dbala, krásnější si štěstí v srdci zbudovala.
Pěkně zbudovala, bůh ví, kdy se splní, stesk a zpomínání srdéčkem se vlní.
Na to bílé čelo černý mráček sedá, růžovatá líčka ze dne ke dni bledá.
Snivě z okénka se kloní hlava rusá, Oldrův oř-li z dálky sirou zemi dusá.
Vraný kůň-li supá, lesnou cestou kluše, blíží-li se hvozdem duška její duše.
Zpěvná její touha šepce rudým rtíkem večer za hvězdičkou, z rána za větříkem.
Za vísku se nesou vzdechy po údolí: „Navrať se mi, navrať, hlavička mne bolí! –
Hlavička mne bolí, klopí se a klopí, přehluboko v slzách srdéčko se topí.
Srdéčko se topí, všecko kolem pláče, jsem v tom bílém hnízdě jako siré ptáče.
Jako siré ptáče, sirá vlašťovice, již bez tebe, drahý, nezazpívám více.
Svit, hvězdičko družná, sviť do jeho skrání, by se roznítilo jeho vzpomínání.
Plaš, měsíčku hodný, sbory hvozdných stínů, aby našel cestu, nežli smutná zhynu.
Skvěj se, slunko milé, v purpuru a zlatě, aby našel lesem cestu k bílé chatě.
Věj, větérku teplý, po luhu i stráni, zavzdychej milému moje žalování.
A vy drobné rybky a vy drobní ptáci, ptejte se ho za mne, proč se nenavrací.
Smutno všude, smutno! Co dřív krásu mělo, jako při jeseni zchudlo, ošumělo!
Všecko ošumělo, i ta lípa šumná – zpět, vraníku, nes ho na ta naše humna.
Na ta naše humna, před ta naše vrata, dám ti podkovečky z kovaného zlata.
Z kovaného zlata, diamanty na ně, přines mně ho zpátky pod lesnaté stráně.
Nepřinesešli ho, tak se srdci stane, jak když keřem růží mrazný sever vane.
Vane, neustává, růže hlavu skloní, co dřív v nitru bylo, k siré zemi sroní.“ – –
Cookies on Poetry Cove