XX. PŮLNOČNÍ.

Dóm kostnický je vyzdoben, jak nikdy nebyl snad, lid na půlnoční nádhernou se sbíhá odevšad.

Sta kněží spěchá v chrámu loď, jen jeden nesmí kněz, by duší vděkem znícenou vzlét’ zbožně do nebes.

Jen k vratům smí; jest pouty spiat a po boku má stráž, zrak k hvězdám hledí, chví se hlas: „Ó pane, otče náš!

Mně bráněno v Tvou jíti síň, nuž, zde mě slyšet rač, nechť s kacíři mě zatratil Tvé lásky prodavač.“

A na zeď chladnou tiskne leb, v niž hárá krve svod – v tom zazněl zvon, že započal té chvíle boží hod.

Sty vonných světel rozjasněn je chrámu hrdý týn, trůn skvostný při oltáři jest a nad ním baldachýn.

Pod řásným jeho prohybem je perla krásných žen – toť císařova vnadná druž jak v podzim slunný den.

Kol trůnu dvořan uhoštěn i panstva četný sbor a lidstvu sotva stačí loď a mnichům sotva chór. –

Na stupních celský s jablkem, Sas s mečem opodál a norimberský purkrabí mu poblíž s žezlem stál.

Mši o půlnoční vánoční sám papež slouží Jan a proti trůnu nádherný je stan mu zbudován.

Vše bílý hedbáv ven a ven a zlato každý šev, jen stupňů skvostný koberec jak žhavá hoří krev.

Zpěv slavný zvučí... Před oltář jde s Janem kněží shon a s nimi v řadě poslední král jako diakon.

Na hlavě císařský má skvost, leč jinak kněžský šat, vždy stupně, na něž papež stoup’, jde v úctě zulíbat.

Leč vždy, když obrací se Jan, zlá v očích plá mu zář; vždyť vidí, že se usmívá Jan v jeho paní tvář. –

Hrd Zikmund rozhlíží se kol do všechněch dómu stran, dnes bude zpívat, jako pěl kdys v Římě Karloman. –

Sňal missál první kanovník, jej druhý v ruce vzal, a třetí listy obrátil a čtvrtý ukázal.

I pozřel v knihu Zikmund král a ruce vzhůru zved’, chtěl zpívat, běda! vázne hlas – i lekl se a zbled’.

„Čti,“ káže papež, „jak jsi chtěl, čti z knihy svatých míst: A vyšel od císaře hlas...“ leč král se chvěl jak list.

A znova papež rozkázal: „Nuž čti!“ Král vzdech’ a pěl: „I vyšel od císaře klam!...“ a v odvět smích mu zněl.

„Ne ne, ta slova jiná jsou!“ a znova čte jak zhlíd’: „I vyšla od císaře lest...“ a v smích se dal zas lid.

Však nedbá smíchu Zikmund král a nedbá smíchu Jan, je přečteno a dočteno, a stranou missál dán.

Dál obřad konán veškeren, jak řádem zjednán byl: meč říšský kladen na oltář, by Jan ho posvětil.

I posvětil a vzhůru vznes’ – však jaký strašný zjev, hrot lesklý rudne pojednou a s hrotu kane krev!

A zas dí k císařovi Jan: „Zde vezmi říšský meč, on světské moci symbolem a svěcen v každou seč!“

„Ne, ne!“ křik Zikmund, „viz ten hrot!...“ „Což na tom, jenom beř, všem, kdo by stíhat chtěli nás, na zpupné lebky měř!“

A Zikmund do ruky vzal meč a nad hlavou jím máv’: „Zdráv papež Jan!“ a papež zas: „I ty buď, králi, zdráv!

Haj církve – mne však především – kahanu smrtí plať, nechť zhyne vše, jen ty a já když budem panovať!“

A zase kolem smích a hluk všem zbožným na výděs: „To že je císař s papežem? Pryč, pryč; to s katem běs!

Což není, kdo by zbavil nás těch hrozných přátel dvou, již místo v nebe do pekel svět k hrůze zavlekou?“

V tom vchází kněz, jenž venku stál; i ztichl varhan tón a jásal lid: „Pán slyšel nás, to mistr náš, to on!“

A hle! Hus kráčí lidstvem vpřed, kde kadidla je mrak, hlas bolestí je rozechvěn, leč hněvem hoří zrak.

„Pryč!“ volá na papeže, „pryč, lid k modlitbě kde klek’! Pryč!“ ke králi dí, „či zde trh a hampeis nevěstek?

Snad vámi spoután řetězem jsem proto venku stál, bych nezřel, co chce vykonat běs papež a běs král?

Pryč!...“ „Nepůjdem!“ děl Jan, leč král meč v obě ruce vzal a vzteklým skokem dolů sběh’ a zlícen v mistra ťal.

Hus kles’, leč sotva dopadem se dlažby dotkla leb, muž mračný z půdy vyskočil a v rukou svíral cep.

A na Zikmunda útočil, – král v ráz ho rozpoltil; leč z každé půle tu i tam – div! – nový cepař byl.

Král znova seče do obou jat strachem, zlostí zpit, leč čím víc poltí jich, tím víc se množí s cepy lid.

Čím víc je králem poltěných, tím cepníků víc v ráz, jak v rozbouřeném moři vln, jimž hříčkou skalná hráz.

A jest jich stále víc a víc jak pohněvaných včel, a z jejich očí srší blesk a mračna jdou z jich čel.

I chábne, slábne s mečem král: „Ký ďábel vás sem snes’?“ „Ne ďábel, věz, leč vzdor a hněv; jen Husa mstíme, věz!

S tvým mečem zdárně napořád cep dovede se bít...“ „Já srubám všecky!“ křičí král a znova v lid chce bít.

„Hej, pomozte, vy věrní vzad!...“ Kdo za králem však stál? Prch’ vyděšený diakon i kněz i kardinál.

Prch komorník i koněvod i sluha z chrámu prch, a mnichům režné cingulum lid kolem krku zdrh.

Tu pohozen je pluviál, tam ornát, kalich, kříž; kdo z kněží, z panstva v chrámě zbyl, je cepem ztepán již. –

Vždy Husitů je víc a víc, v jich středu král jak kat, však v jeho plece, v jeho hruď cep buší odevšad.

Pad’, svíjí se a vzpírá se, leč vstát mu nedá hnát a proudem krve rudých vln kryt všechen majestát.

Skvost koruny je roztříštěn, ran množstvím kryta leb; půl diakona, cáře půl sbil okovaný cep. –

„Ó pomozte mi!“ sténá král a zohavená tvář u víru boje divokém zpět hledí na oltář

„Zbav, Jene, zbav mě příšer těch, loď chrámu plna jich, či zavřen v ní mám odplavat na krve peřejích?

Kde jsi, kde jsi?“ „Aj, dobře skryt,“ dí Jan, „jen pohleď sem, kde v krvi tone plná loď, jsem posud pirátem!“

Král hlavu zved a vyděšen zřel trůn svůj a svůj stan, v něm ženu jeho s úsměvem kol pasu béře Jan.

A přivíjí si k ňadrům blíž květ bujných paní vnad a líbá v ohnivou ji tvář, jak Evu líbal had.

„Ó smilníku,“ křik král, „i zde tě podjal pekla žár? což nejsi k hříchu sešlý juž a vysílen a stár?

Spěš, nevděčný, spěš na pomoc, než zhynu utepán...!“ „Kdo prchl, vyhrál, já jsem zdráv, mě chrání mocný pán.“

Když Zikmund znova hlavu zved’, křik’, hrůzou jat; bylť zřel, jak nad trůnem sám satanáš noc křídel rozestřel.

A volal satan: „Jan je skryt, dnes pro tebe jsem šel, pak přijde on!...“ A ďáblův zrak sty jisker zasršel.

„Jej chráním ještě, tys už můj!“ křik, rudě vzplál a zhas... trůn sesul se a s trůnem chrám – král Zikmund procit zas.

Vzdech’, na lékaře zavolal: „Zde – utři mi tu krev!“ „To není krev, jen horký pot...!“ „Tož v neduhu mi lev!

Leč pod tou záclonou co jest?“ „Nic, prázdno, viz a suď!“ „Tak!... Divno!...“ Ztich’ a sfinga snův zas spár mu vryla v hruď. –