Jako pod poduškou jaré dítě
oddychneš, zelený můj lese,
v sněhu bělostného teplém krytě
šepot tvůj se s jedle k jedli nese:
že jaro zlata vlákna už spřádá,
že kypří starý vřes,
a studánka že vláhu ptactvu střádá,
jež nedočkavě jara čeká kdes.
Čekám je také, věru,
denně je vyhlížím v šeru,
že přijde, jistě vím,
vždyť mečem slunečným
seklo mne v srdce v taji
a květy v něm vyrůstají.