XX.

Pojednou však rozneslo se v kraji, že prý z dobrých příčin, těch a těch, naše hory k městům upoutají, že je k sobě svedou v železech,

a že polítnou pak jako ptáci jedni k druhým průmyslem a prací. Ano, ano, lehce se to řečí, špetka pravdy, lži však plná pěsť;

pěkně dráhy ten náš neduh léčí sítí pevně okovaných cest; vždyť nám víc a více svět ten celý v pokladny a režné pytle dělí.

K nohám měst ten plivník všecko složí, dědinám však krade, ony mrou, panské, pro ně nepotřebné zboží, přiváží jim za chléb výměnou:

to že pokrok? to že blaho? Ano, ale jaké, jaké? Svatá panno! Co nás živí, berou dráhy s sebou, čeho není třeba, nesou zpět,

kazí mrav a prostá srdce střebou, v nebe chmury, na šat věsí tret; a ten hvizdot jejich pronikavý plaší z duše mír a dumy z hlavy.

Lesy – skříně hojnosti nám ničí, hvozd královský v smutnou mění poušť, hněv, který jich spřeži z nozder syčí, hubí podrost, mýtí kyprou houšť;

křišťál z českých studen blaha váží, a vše lestně do Německa sváží. Hanobí nám Vltavičku naši, český Jordán, svatý veletok,

hubíce jí v zbojné samopaši krásou hrdě vlnící se bok, až proud Labe, špinavý a skoupý, o zlato i jména zvuk ji zloupí.

Což nám posud daly? Nic než bídu, drzost, pýchu, zpupnost, úskok, klam, hejna poběhlíků, smečky židů, rejdy, podvod, šachry, úskok, mam;

ba zem naše hnije povždy více cizotinou, k srdci od hranice. Vždyť jak žid se zjeví pokraj obce, běží hojnost horem pádem z tad;

kde co zbylo, baba nouze schlopce, a za nouzí belhá vyschlý hlad, jemuž v životě zlý hafan kňučí, který hlupce bycha honit učí.

Bůh to suď! však tak, jak panstvo chtělo, v krátkém čase podél horských řek, od svahů, kde Ostrý mračil čelo, až kde Javor stojí, šedý rek,

nad soutěskou, známou po Vintíři, pobíhali mladí inženýři. Jitra jednoho mně z nenadání v čelo domku postavili tyč,

na hoře jí, šikmo k horské stráni, rudobílá deska dána v příč, a na moje políčko a louku množství kolů vbito do oblouku.

„Pro bůh!“ volám, „dědictví mé rodné vzít mi chcete? Není místa snad tam blíž lesa, podél stezky svodné přes pastvisko, do neplodných lad,

o dvě stě, jen o sto kroků vzdáli?“ Však ti lidé v oči se mi smáli. „Buďte rádi, že tak býti musí, pěkný peníz kyne za ten tret,

krov i zídka – všecko samé trusy, zhrotí se to juž co nevidět; již to všecko jaksi stranou bočí, provrtáno horskou červotočí!“

Tak se smáli. Mně to v duši rylo; hlásil jsem se v městě tu i tam – ani pérečko se nezměnilo, vši mou naděj přelstil touhy klam;

strach a srdce lítost obemkly mě a v jich poutech prodlel jsem až k zimě. Ztichlo všecko, zaslechli jsme z dálky, že prý sešlo z takých prací všech

za příčinou blízké tenkrát války. Okřáli jsme v trpkých starostech; tyčky zvrátily se, kůlce shnily, a my zase spokojeni byli.

Tu kdys o vánočním božím hodu děsný havran zlou mi přines’ zvěsť – ó kéž hoří běs ten v celém rodu, nemám slov, zlost svaluje mi pěsť,

duše křičí, mysl stydne v čele, to-li též byl obraz stvořitele? Pes to byl! Vztek vycenil mu zuby, vlčí chlipnost zkalila mu zrak,

na ďábelských skutků četné vruby musil by mít aspoň sterý znak, a ty všecky v kata hrubé ruce nevedly by k míru mojí muce!

Potvora to byla! Věčný bože! posud mne ty jeho oči trou; věru ani Záhořovo lože nemůž být mu řádnou odplatou!

Hrůza, hrůza! – Bolest řeč mi dusí, shovte okamžik, než oddechnu si.