XX.

V mlýn přišla bída, zlý byl čas, jen zřídka zavítali mleči, by pod práškovou prostou péčí na chudých bědný hodokvas

zrn hrstku semleli si v klidu, když jinde bránil nával lidu, ba druhdy řídký mlýna klep dost nedal na režný jen chléb,

a bez něho by býval stůl, leč Vraný ob čas poslal z hor mzdy svojí dřevařské vždy půl a psal, že k voru řadí vor,

by záhy z jara mohli plouti, a pak že spatří na té pouti svou ženu zas, jen aby dbala, by se synem se změna stala,

a šťastna byla s Vášou svým, když nemohla být ondy s ním. Těch dob vždy matka těžce lkala a posléz muži do hor psala:

„Bůh s námi! Přišel zkázy den, syn hůř než kdy je nemocen; ba lékař děl, že ztracen jest juž duchem bloudícím i tělem;

i zřím, jak hyne mi a strádá a v přeludech se s Bohem hádá, až srdce mi chce puknout želem. A přec ho posud ráda mám,

své dítě jediné, vrch všeho, a stále volám, stále ždám, by Bůh mě trestal místo něho, leč pořád marně, bez ustání;

juž věčným pláčem nespím ani, ba jsem, jak by mi hlavu sťal; ach, kdyby mě byl Pánbůh vzal, než meč své hrůzy na nás zved’,

věř, do rakve bych lehla hned. Proč žíti nechává mě Bůh? Vše, vše je ztraceno! Klein z Týna kde který skoupil Vášův dluh

a vymohl juž odhad mlýna; soud vyzval k němu strany obě i také Střelu jako znalce, vše prodají nám v krátké době

až do kol posledního palce a do poslední brázdy pole; co zbude? Nic než ruce holé! Kde ubohá mám spásy doufat?

ach, nezhynu-li, musím zoufat! A přec bych ráda před svou smrtí tě zřela ještě jedenkrát, vždyť vím, že mě to rázem zdrtí,

až žid náš statek bude brát; tož „s Bohem“ bych ti dala ráda před záhubou tou děsivou, jež příšerně v náš důl se vkrádá

a vznáší dračí hlavu svou, by pohltila v hrozném kvasu můj život, duši mou i spásu. V těch myšlenkách mé srdce tone,

a nemohu jim uniknout, i čekám stále chvíle oné, až mimo mlýn ti bude plout, bych vše ti řekla, co mě moří,

leč nepluješ, ač led juž šel a sněhy spadly s horských čel a březen je a po Řehoři, když jiřičky se druží k nám;

sám Bůh ví, zda tě uhlídám. Co den tě vyhlížím, co chvíli, chci útěchu, než čas se schýlí, to tam je vše, co život skyt’ –

přijď do hrobu mě položit.“ List přečeť potají též syn a vědom sterých sobě vin zřel vyděšen z té řeči prosté,

jak záhuba výš Bílých skal a výše Chlumských lesů roste; síť příšernou mu pavouk stkal kol rozjitřené jeho duše,

a splašený jak komoň kluše leb rozpálený na hruď sklání, tíh’ vzhůru nademlýnskou strání, kde v roklích zbývající sníh

v zdroj perel měnil teplý jih, jenž přes skal hruď a keřů hlavy nes’ klenoty své do Vltavy a v divé hrdosti co skok

hrál pyšně sobě na potok a hlučným šumotem svých vlah klid lesa rušil, dřímot mýtě, jak otce ruší v myšlenkách

a snící matku hravé dítě. Zář slunná od východní strany hloub vnikla do lesnatých skal, jich šedé pozlacujíc hrany,

a křemelák, jenž posud spal, sny jar dvou věků v staré hlavě, hnal na pupence ostýchavě. Jilm těsnal drobných květů roje

hned k sněti v ladných svazečcích, a modřín s výhonky své chvoje výš k modravému nebi tíh’. Střemch květy, v obalech jež spaly,

blíž stopek chtěly z hroznů ven, a lístky lind se třepetaly, že zlatý políbil je den; klen listy hnal a z buku pleně

rosť podbílek, an šťavou tyl, a z jehněd lísek, za jeseně juž hotových, se prášil pyl a pod nimi skrz stlaní žluté

kopytník okázale vznes’ pych květný: zvonky rozvinuté, z nichž kafru vůní dýchal v les. U bílé jako labuť břízy,

jež zlatý rozpouštěla vlas, dřín květem žlout’, mléč pln byl mízy a bledule kryl zmladlý vaz, jež blanným toulcem ostýchavě

svůj něžný podpíraly květ, jak by jich nakloněné hlavě ten jarní nelíbil se svět. Jak křišťál tekly vody luhem,

v jich zrcadlech vrb mladých řad blah jarost prohlížel svých vnad; druž olší líbala se s druhem tak vroucně, pyl až zlatošedý

nes’ z jehnědek se na jehnědy, a černý topol žádostivě zřel na břeh druhý k bledé jívě. I ptáci zkoušeli své hrudi,

tu pěnkava, tam hvizdl drozd, až v slunci usmíval se hvozd, jak chorý, jenž se k žití budí. Ten stromů ruch a ptáků hlas

a čarodějný slunce jas i v prsa vnikl Václavova, by zděšen v jejich sluji zřel, ký příboj vášně na dně vřel

a hnus, jejž ona v sobě chová. Zas jasných okamžiků dobu měl pokalený jeho duch; kýs prozářený mysli vzruch

cit probouzel mu z duše hrobu a prohříval jej víc a více, až také srdce jeho sníh tál u velikých krůpějích

a stékal do zrytého líce. Sám sebe v ráz měl v ošklivosti a všechno žití, všechen svět. „Kde jaro mé,“ děl, „kde můj květ?

jen bejlí v ňadrech mých se hostí, v němž ohavné se činy plazí, a všecko, co mi v krvi vře, jed bublinatý jenom hází,

a pod ním vadne vše a mře, co k činu vyklíčiti mělo. Či vím as, proč a jak se dělo že v bahno vášní hloub jsem kles’,

kdo símě hříchu vložil v duši? proč život můj mír jiných ruší? kdo byl, jenž v záhubu mě nes’? Byl znažilem jsem pouze všade

a sprostým pijanem jsem byl, i lásku svou, své štěstí mladé, hloub neřestí jsem utopil; jak motýl smutně kmitala se,

jenž schvácen bouří ve rmut pad’ a, touže vzhůru zas a zase, lesk křídel rušil třísní blat, až zhynul, nemoha dál bříst,

jak červ, ne jako růže list, jenž oživený jara dechem výš k nebi touží čarným spěchem,.. Pryč odtud, pryč; mě jaro straší,

děs každou travou v srdci raší, a nemohu mu výhost dát; jak odpočíti lze, jak spát, když v postrach mně co noc i den

s hor vůkol skalnatého klína duch otců smutně rozželen do spustlého se snáší mlýna a s větry jara lká a vzdychá?

Slyš, je tu zase – zticha, zticha si naříká a smutně pláče a vyhání mne – musím jít, pryč, hořím nitrem, pít chci, pít!“

A vyděšený Váša skáče, jak z lože vyplašený srn, skrz akát ostnatý i trn, jenž v tvář i do rukou mu vniká,

a v houští ztrácí se a zniká. Byl den, kdy Váša s kleslou hlavou v mlýn přišel zpět, tvář halil mrak, a divných vidin pod záplavou

ruď potrhaný jeho zrak, leč nešel v síň; strach ryl mu v duši, a s matkou setkati se bál, seď na sad pod košatou hruši

a mluvě k sobě zíral v dál v hor výbočí, jež řeku těsná, zkad malých pasáků zněl hlas a ranních trávnic píseň plesná

a krákot vran a drozdů jas. Ká vzpomínka as srdcem táhla, že chvěl se? či jen noční chlad jej roztřásl, či náhle sáhla

smrt tajemnou naň rukou snad? – Tu v dáli houknutí se neslo: „Čehý, čehý, ven střídou, ven!“ pak jasněj zašplouchalo veslo,

a Václav vzkřik’ jak postřelen: „Juž jedou, hle!“ a skočil vzhůru a s břehu do skal vbodl hled, leč, jevě v tváři žal a chmuru,

pod hruší s kleslou hlavou seď a ustavičně, zas a znova sám k sobě různá mluvil slova. To houknutí, jež dolem znělo,

i matku vyvolalo ven, jí srdce utrhnout se chtělo; vždyť myslila, že jede ten, jenž ondy v žití kruté chvíli

jí kotvou v návalu byl běd, a s jehož námahou a pílí mrak na mlýn padlý zas se zved’. V sad spěchala, ač bez potuchy,

že Váša, pod hruší jenž sed’, boj veda s přeludy a duchy, zas z nočních toulek přišel zpět, že vidí vše, co ona koná,

jak pláče, naříká a stoná a volá smrt a žádá hrob, a on – on nízkých chtíčů rob, že vinen hrůzou nářků těch,

a že by lépe bylo as, by dřív, než peklu v náruč vběh’, byl při toulkách dnes zlámal vaz, neb kdyby býval umřel mlád,

hned v prvním studií svých roce a ležel blažen vedle otce, jenž měl tak nesmírně jej rád. Zřel matku, jak se všecka chvěla,

když plavcům v ústret pohlížela, a z ňader dral se stesk a ston, zda připluje as také on. Leč Vraný nepřijížděl z hor,

zas byli jinačí to muži, již k voru připoutali vor a vořinou ho stáhli duží; – zas jinačí to lidé byli,

již smrčky nad ohněm si svili a stáhli jimi řady klad; těm jiný nežli Vraný vlád’; ti nedbali, co v duši snová

ten nachýlený ženy zjev – dřív statná vdova Dolejšová, jim víc byl dobrý úvaz dřev než pouto, jež dvě srdce váže,

dál, lhostejně jich smědé paže mlýn mimo řídily své prámy, jen starý zadák hovořil: „Jak vše tu jiné, Pánbůh s námi,

než tenkrát, když tu Vraný byl, teď mlýn jak vyloupen tu stojí, a bída s nouzí v něm se rojí.“ Když žena skrze olšin mlází

kraj břehu vorům zřela vstříc a poznala, že nepřichází ten, jehož želela vždy víc, tu v usedavém naříkání

tvář zrytou přikryla si dlaní a zaúpěla samoděk, div prs že skalin neodměk’ a v pláč se nedal v žalu broji

svých trhlin vyprahlými zdroji. „Vše marno je,“ tak naříkala, „vše ztraceno, pryč odtud, pryč, než cizím bych se vyhnat dala;

snad srp a motyka a rýč mě živit bude v cizí práci, spíš k němu dožebrám se tak tam do hor, kde se dříví kácí;

snad najdu ho, a ne-li, pak ať zahynu kdes hladem maní, jen z mlýna pryč a pryč z těch strání, jež necítí nic se mnou kletou

a zelenají se a kvetou, když život bouři na mne vrhá a blesk, jenž srdce ve dví trhá; pryč z běd těch úmorného vzdoru,

pryč navždy, dost těch útrap již, chci prosta slz být, hrůz a sporů; když nechce Bůh můj sníti kříž, i spáse duše výhost dám

a sama smrt si udělám!“ A lomíc rukama, rvouc hlavu v mlýn vešla samý pláč a vzdech, jenž smutně těkal v koles davu

a v bílých rozléhal se zdech, kde dříve chasa ani mleči svých vlastních neslyšeli řečí, an brůn a jejich palců sbor

vždy tlumil všaký rozhovor. A jako před odchodem Vraný, šla k truhle, divný hnal ji chvat, a vybírala čistě praný,

jenž zbyl jí, svatební svůj šat, pak před východní síně stěnou, kde s Kristem upevněn byl kříž, zalkala hlasně na kolenou:

„Ó Bože, který všechno víš, jenž srdce moje znáš i ledví, buď milostiv mi, odpusť hřích, jímž, hruď než rozskočí se ve dví,

chci prosta býti útrap zlých; buď v horách s mužem v práci zhynu, neb sama se světa chci jít, leč zde, při nešťastném mém synu

již nemožno mi déle žít.“ A objímajíc dřevo kříže a siným líbajíc ho rtem, svou hlavu ukláněla níže

a na světnice padla zem jak bezducha, jsouc jata mdlobou, když právě dveřmi také syn touž ze zahrady vkročil dobou

a zvolal: „Běda, to můj čin!“ a k matce skočil jako střela a křísil ji a omýval, až opět oči otevřela,

leč s ní je otevřel i žal, jenž jejím rtem se mluvit jal: „Proč umřít jsi mne nenechal, tak mohlo všemu konec být;

věz, musíme se rozloučit, víš proč, ač zlé to chvíle jsou; mně hory leží na prsou a hlava kácí se mi těžká,

juž nelze tady déle žít, já, Vášo, musím, musím jít, kde Bůh a mír, kde Vraný mešká, sic zoufalství mne nemine.“ –

„A vrátíte se domů záhy?“ – „Bůh sám ví, kde je cíl mé dráhy, jak říci ano mám či ne?“ „Pak nepustím vás, matko milá,

přes mlýna toho sešlý práh!“ a Václav k prosbě ruce vztáh’, „zde zůstaňte, kde dřív jste byla, zde; konec bude vašich běd,

já sám přivedu toho zpět, jejž vyhnal jsem! Dost pláče, dost, ten vášně mojí dračí chvost sám utnu, matko, jedním rázem;

jak svatý Jiří vejdu v boj s tím všehltavým duše plazem. V mlýn vemte kohos, prosím vás, já za krátko vše srovnám chutě,

pak Vraný přijde jistě zas, a mlýn se zvedne ze své sutě a nové práce nový ruch běd smečku zažene i dluh,

a líp než dříve bude mnohem.“ Šel v přístěnek a přišel v ráz a líbal matku zas a zas a k srdci tiskna ji, děl: „S Bohem,

dnes ještě znikne všecka svízel!“ a jako druhdy v skalách zmizel. – Tíh’ proti vodě v houštin skrytu, až pod Jehnědským vrchem pad’,

tvář trním do krve měl zrytu, a v cáry rozedrán byl šat, zrak vytřeštil a stáhl brvy, a zas počal své samomluvy:

„Má mysl znavena je k smrti, můj duch se vyžil, jsem jen troud, jak písek vůle má se drtí, jak bláto suchých v cestě hroud,

když těžké vozy na něm stanou; proč tady jsem, kde na vybranou jen dvojí pro mne zbyla věc: hůl žebrácká a blázinec?

Ej, bídně jsem se vychoval; v noc žití divě jsem se hnal, až zapadl jsem s duší, tělem i se Svárou, svým učitelem,

jejž po kusech si voda brala... I nade mnou Bůh vyřkl soud, číš mozku mého vyvětrala, a bez jisker je oka troud.

Jsem z hříchu uhněten a zrady, nač hyzdit rodný kraj, nač svět? Ku smíru jiných pryč a hned, co s ochlastou, co s lumpem tady?..

Zda se psí nezřel na revíru krev mou se mísit Chlumský les, psí se psí – aj, jsem v žití víru snad něco víc? Ne, ne, jsem pes,

leč ne tak šlechetný jak Rys, ne, zběsilý; mé duše hnis víc ublížil mu než on mně; ej, ký to život vnitř i vně?

Psa horší jsem, vždyť v děsné psince své pokousal jsem dobrodince, štval otce, strýznil matku svou a Boha klamal přísahou,

jenž nyní jako Kainu všade tíž hrůzy na hlavu mi klade a lživé hrdlo ohněm sžehá; ó běda, zas to v prsou šlehá!

Kam prchnout mám, já zbabělec, kam?... Což mám žíti? žíti přec? mám za strašidlo matce být a násilím ji hnáti v hrob,

já klubko hříchů, číše rob? Ne! Proč se třesu? – Nechci žít; jeť život můj vůz bez loukotí a jede, aby v propast pad’;

až zhynu, pokoj bude snad; jen jeď, jen jeď, ať vše se zhrotí!... Hle, hle, tam ona zrytá skála, zda není matčina to tvář?

tak u mého kdys lůžka stála, tak já ji trýznil, bídný lhář; já zbodal srdce jí a zdeptal a děsným učinil jí svět,

to za modlitbu, kterou šeptal mé u kolébky její ret! Dost, neplač, matko! Já vlk dravý hned odkvapím; nač pro mne svět,

pak otčím můj – ne, otec pravý, v mlýn, k tobě, smířen přijde zpět. Pryč! Hřích můj jako had se svléká, by rostl jen. Pryč... Dost již, dost!

Pryč!... Ale kam? Ej, na věčnost!“ A zase dále hvozdem těká výš k Oudraži a lůnem skal, až v mýti proti Chlumu stal,

jenž před rudými jeho zraky vždy hustěji se šinul v mraky a šedl stále víc a víc. Kýv’ Váša vrchu hlavou vstříc

a hovořil jak v polosnění: „Jak v roušce mraků těch se mění, jak smutně zatažen je Chlum! Dřív býval samá slunná záře,

když ondy v otecký svůj dům hoch čistých ňader, růžné tváře já šťasten spěchal v prázdně dobu, a teď? Vše temno jako v hrobu,

a v duši mojí nejtemněj’!... Ty mraky, to mých činů rej, jež na strašidla vzrostly běsná... Vše je to tam, má prchla vesna

a štěstí s ní! Ó, všecko pryč! A ty, má duše, kvil a křič a vzpírej se a touži vzletu – vždyť jsi jak žába, bez křídel,

kde křídla teď, kde jejich pel? Pryč, vše to tam, dej s „Bohem“ světu, pryč v nekonečno, světlu vstříc – či věčné tmě – či v nic, či v nic –

či – nevím, neví nikdo z nás, leč přeji si, bych znik’, bych zhas’ jak bludička, – nač živoření? Pryč, pro mne jiného juž není

než smrt, ta dá mi klid a mír!“ A dál ho zoufalství nes’ vír, až do záňadří sáhl hbitě a zbraň dal na vyprahlou hruď:

„Nuž světe, matko, s Bohem buď a zabuď ztracené své dítě i s jeho srdce hrozným běsem!“ A s ranou zavzněl výkřik lesem...