Slunce,
rubín v koruně přírody,
viz, kterak plane!
Sype život a nadšení
v srdce všech tvorů.
K rozpuku nutí poupata,
v sadě i v boru.
K rozpuku nutí srdce mladá,
zlato lásky jim v duše skládá,
na lících kouzlí květy
a v ptačích hrdlech zvučné věty.
Probouzí spící,
učí je žít.
Pryč se slzou v líci,
nač smuten být?
K životu! k životu!
Viz, i ta socha bílá prve
v tom slunci
je plna života, plna krve!
Ven! ven!
V radosti, v přírodě radost jest jen.
Přiviň se ke mně, svému druhu,
víc je u nás kvítí, nežli ho v luhu
ven! ven!
než prchne života sen!