Modravé zvonky vzpomínek
zvoní mi v srdci
a kolíbají se na štíhlých stoncích.
Dřív byly všecky zlaté,
čas mi z nich urval polovic,
mrštil jimi do hbité řeky.
Voda vzkypěla,
nesla je chvíli na srdci,
pak vrhla je na břeh.
Slunce je políbilo,
zvadly;
do vláhy vložil jsem zvonky,
ve vláze znova se leskly jak dříve,
a zdály se všecky ze zlata.
Přivil jsem je k srdci,
zvonily bolestně tiše,
jak písně z podzemní skrýše.