Večer z hvozdu spěchá,
slunéčko se kloní,
vyšvihl se Oldra
zas na plece koni.
Koník nožky vzpíná,
poskakuje, řehce,
touží odkvapiti,
ale Oldra nechce.
Nechce, uzdou škube,
děvče slzy dusí,
nechce pustit ještě
ale musí – musí.
Podala mu ručku,
podala mu obě:
„Nenechávej mne tu
dlouho samu sobě!
Nenechávej mne tu
zimní chvíli dlouhou,
padnu do choroby,
zahynu ti touhou.“