XVIII.

Kles’ jsem k ní a v nevýslovném žalu zatlačil jsem na vždy její zory, vítr šuměl listím po úvalu, rákos vzdych’ a zašuměly hory,

by svou žalosť s mojí pomísily, vždyť jsme dávno jedno srdce byli. Sokol s křekem vzlétl, tepal křídlem a pak sedl na rameni stydlém,

nechtě hnouť se od své mrtvé paní, a když v chýžku vzal jsem chladné tělo, aby podle obřadu se dělo, tři dni trávil smuten na ústraní,

po pohřbu však uvykl si přeci v síni mé a ve své staré kleci. – Dítko odchoval jsem z vůle Boží mladou ženou, které za podletí

náhle bylo dítě oželeti! krása matky v Hanušce se množí, pučí, kvete, všecko rádo má ji, líce její mléko jsou a krev,

kouzla tvoří vůkol její zpěv, který jako teplý vánek v máji jemně křídla na srdce jim klade, a já vím, když v kostele se modlí,

že tam déle nežli jinde všade lítostivé oko Boží prodlí. Bůh jí žehnej! Poznal jste ji taky, lid jí neublíží ani slovem,

vždyť to ví, že kam obrátí zraky, květy vzejdou pod sněhovým krovem, a pak říká: „Hle ta Hana malá jaro vynutila krásným okem,

travku vydupala víly krokem poupata i v luhu vyzpívala!“ Slyšíte? už zase, zase zpívá, a tak od rána až do tmy bývá

pokud na levo tam v mladém lese jiná zvučná píseň neozve se, jež pohodu dvěma srdcím věští, které ze čtyř rtů a ze čtyř zraků,

jako hojnosť v klasy z letních mraků, samé polibky a radost deští; jeť má Hana nevěstou hned loni, její švarný ženich též je z těch,

kteří těšili mě v starostech, je mým žákem, brzy přijde pro ni; avšak vizte, z lesa vyšel právě, a tam Hana vstříc mu rukou mává,

hle, on kloboukem jí pozdrav dává, – nehospodář, hle, rousá v trávě, jen aby si nadešel pár kroků, pes váš vstříc mu štěká; lehneš, Broku!

chceš jim rušiť vytouženou chvíli? aj hle, Hana – již se oblapili – teď jdou sem tak jako děti v plese... prosím, počkejte, až poznáte se

také s tím mým hodným, statným zetěm; kéž by na faře jste déle byl, věru bych vás za to poprosil, abyste byl svědkem těm mým dětem,

jejichž vínky v jedno už se svily – kéž jsou šťastnější, než my jsme byli! –“ Přislíbil jsem rukou dáním kmetu, a když lesník s Hanou blížili se,

viděl jsem, jak svitlo čelo lysé štěstím při těch mladých duší střetu, já však po kratičkém rozhovoru, poděkovav, pospíchal jsem v horu;

nechceť svědků milosť chvílí těch, v kterých mluví celot na ústech líp než kniha s nejkrásnějším slohem... nerušme jich, pojď, čtenáři, s Bohem! –