XVIII.

Ve mlýně cvalem rostl žal; syn v zpustlém žití neustal, ba ve zlých vášní divé zdůře den ze dne bylo hůř a hůře,

až v počínání jeho zlém jen Svára zbyl mu přítelem. Pláč matčin byl mu babské lkání, a o Vraném děl v proklínání,

že pro sebe, kde může, střádá a matku tajně řečí hadí, by proti němu byla, svádí, i hádky osnuje a spřádá,

leč bázlivě hned srdce ztrácí, když prodá se kus pole kdes, neb chytlý uvnitř dub se kácí a přestálý už mýtí les. –

Čas přešel; jmění za své bralo, syn z jedněch do druhých šel úst, luk, polí stále ubývalo, mlýn ondy hlučný mlk’ a pusť,

a nezbylo v něm zhola juž než pijan syn a s ženou muž, by vykonali, čeho třeba, když chudší zavítá k nim mleč,

a pro dům měli skývu chleba; leč v pláč se změnila jich řeč, a žena častěj vzdychla sobě: „Ach, kdybych raděj byla v hrobě!“

I přišla zima; mrazů dech v led změnil vodu v pramenech a na úpatí Bílé Skály, jež v levo nad mlýnem se zvedla,

co den si horská bouře sedla, a její ruce sněhy vály do mlýnských cest, jež na vše strany šel denně prohazovat Vraný,

by jejich neschůdnosti k vůli i ti se mleči nevyhnuli, jimž přes vše, co se v mlýně dělo, přec nejlépe se posud mlelo.

Syn dále mlýn i život ničil a nedbal, rodička že milá víc děvečkou než matkou byla, s níž otec již jen nádeničil. –

Byl krutý leden, mlýny stály, a v lednici byl silný led, však přece mleči přišli z dáli, a muselo se tedy mlet;

tož záhy ráno Vraný stal, by v lednici led vysekal a hřídel zbavil jeho moci i stavidla, jež zmrzla v noci,

že jimi nebylo lze hnout; i namáhal se o překot, a na čele mu stydnul pot, leč nebyl s to jich pozvednout.

Tož do přístěnku k Václavovi šel, vlídnými ho budě slovy, by v těžkém pomohl mu díle, leč divoce a zarputile

ten začal nadávat a lát: „Juž nedá ani klidně spát! Pryč jděte, pravím, z mojí síně, den celý válíte se líně,

a něco víc-li máte zmoci, hned chcete čtyři ku pomoci!“ „Vždy, nechať pot se hrne s líce,“ děl Vraný, „konám všecko sám,

leč dnes, než kola vysekám, půl dne snad uteče a více, ač zrovna krev mi teče z nehtů; pojď, pomoz, k tvému je to zdaru,

jsmeť bez lidí a bez krejcaru, jen brambory nám zbyly v krechtu; to vyhnalo nám zbytek chasy, a Bůh ví, dál jak bude asi.“ –

„Jak bylo, zase bude tady, či umřel u nás někdo hlady?“ – „Ne posud, leč jsou také meze, a pane, nouze juž juž leze,

jáť mohu zase vandrem jít, však z čeho bude matka žít, až zbudou nám jen ruce holé? Ta tam jsou nejlepší juž pole,

jež všecka jsi již hrdlem splách’, pryč ,na klínku‘ i ,na lipkách‘ i ,v dlouhých dílech‘, a kde dnes je, Vášo, pěkný ,soudní les‘?

Mlýn ven a ven je zadlužen, a roku potrvá-li půl, i ten ti přijde na buben, a žebráckou pak vezmeš hůl.

Co zbylo z všeho toho statku – ne pro mne, ale pro tvou matku?“ „Čím nemůžete dva být syti, dost pro jedno je živobytí,

ač z hojných tchořů, no, vždyť víte, dost mimo dům si přilepšíte; či kuchařku snad při ohnisku mám držet vám jak páni v Písku?“

a Váša v pustý dal se smích, „co chcete víc, rád věděl bych, zlo u nás-li se zahnízdilo, pak vaší jen to vinou bylo,

a matka bez toho jen pláče, že takého si vzala štváče; jak mohli jsme být šťastni dnes, čert kdyby vás byl nepřines’,

jenž taškářsky v náš dům se vloudil, když po zásluze soud ho soudil, až vdovu omámil, a nyní jen mlýn mi ostouzí a špiní;

nač dát se černit, týrat stále a smývat pomluv jed a kal? nač matku dél by na mne štval, kdo rohože pleť v kriminále?

Marš, táhněte lid jinde štvát, zde Svára bude stárkovat!“ V hloub duše zraněn těmi slovy v ráz Vraný jako stěna zbleď

a, ze síně jda Václavovy, k své ženě na komoře seď a v srdce zbouřeného muce v své třesoucí jal její ruce

a zajíkavým hlasem děl: „Tak před čím jsem se druhdy chvěl, dřív přišlo, než jsem chtěl, ba záhy; pryč půjdu; musím; vyhnán jsem,

nač úrazu být kamenem? vždyť juž i s vámi – pro mne snad – zle jal se Váša nakládat, a život váš mi příliš drahý,

tož rychle bílou houni svinu; leč nechci od mlýna zas k mlýnu a vymetati cizí prahy, radš – třeba nouzi musel třít

a hynout v neobvyklé práci – v les půjdu, kde se dříví kácí, a v létě budu vorařit, bych ob čas aspoň s prámů shledl,

až budu plavat mimo vás, zda Vášu spravil Bůh a čas, a z jeho-li se ňader zvedl ten rozkacený zloby drak –

a snad i vás můj spatří zrak.“ „Ó běda, s rozumem se minu,“ v žal vzkřikla žena, „Bůh to suď, kéž před odchodem vaším zhynu,

než bez vás mi tu pukne hruď nad syna zlobou tvrdolebou; já půjdu s vámi – Tomši, s tebou!“ a zlomená jak větev zvadlá

na hrdá prsa muži padla. „Má od syna-li matka jít?“ dí muž, „leč otčím, vyhnán, musí! Nech moje ňadra klidně tlít,

radš toho dbej, jejž vášeň dusí; snad odchod můj ho teprv spasí, snad vzkřísí ho, pak přijdu zas; co v lidských srdcích teď se kvasí,

můž’ léčným vínem býti v čas; a já-li všeho příčinou, pak nesmuť, ožel mne, má ženo, buď Pánubohu poručeno,

a věz, že každou hodinou tvé lásky budu pamětliv, ať jak chce je, co budu živ!“ A dlouhou hovořili dobu,

a ven když přišli do mlejnice, tak bleda byla jejich líce jak mrtvol dvou, jež vstaly z hrobu. A Vraný, v srdci vzdechy ztuhlé,

šel do síně a kráčel k truhle, by, jako v mladém činil věku, vzal řemeny a bílou deku, v něž prádla sbalil část a šat,

leč vrávoral, div neupad’, a žena, u muže jež stála, jen ruce vzpínala a lkala, a ústa modlila se vroucí:

„Ó přispěj, Bože všemohoucí!“ Co hovořili Vraný s ženou, vstal Váša, ze svého hrd činu, a k hořejšímu kráčel mlýnu

přes řeku ledem potaženou, by na mládkův dal pustý svod, jak zničil svatební by hod. „Nuž, raď,“ děl, „jak bych učinil,

juž věru nesnesu to dýl, zlost má je bez konce a meze, jak mravenci to po mně leze, ni v pití úkoj juž ni v práci,

ba kudy chodím, vše mne ruje, i řeka na mne vyskakuje, a skála na hruď se mi kácí.“ – „To vše tvůj chytrý otčím zplodil,“

děl Svára. – „Čert ho přines’ k nám, však právě jsem ho vyprovodil a budu hospodařit sám, ty ode dneška po voraři

jsi stárkem, kamaráde, chceš? a Chlumská-li se svatba zmaří, sto zlatých dám ti; poraď, spěš!“ „Je věru vrchovatý čas,“

děl rozradostněn Svára zas, „juž pozváni jsou k svatbě hosti; slyš, mocí Jarého se zhosti, jenž jako vlk ti v cestě leží,

až vlasy strachem se mu zježí, pak krev tvá též se zkonejší; jen jednej, milý Dolejši! Což těžko ti kdes v skrýši hor

se potkat s Jarým, začít spor a zmalovat ho v tváři maně, že všem se znechutí, i Janě? Pryč, seškubni té lásky květ

a kočky na srdci se zbav, a zpět až půjdeš, jen se stav, rád s rancem k vám se vrátím zpět.“ Leč v černé duši pocit tkvěl:

„Tak zdařilo se, jak jsem chtěl, a zdaří-li se ještě dál, pak zavrou Vášu na pár roků, a já po mlynářčině boku

mlýn se vším ovládnu jak král.“ Ve mlýně modlila se máti a čekala, kdy syn se vrátí, slz po líci se řinul proud,

a štkala: „To je boží soud, že nedbala jsem dosti syna; co strážný duch náš ušel z mlýna, strach nezdolný mi srdce svírá,

kéž Pánbůh Václava by veď, by zřel, že dovršena míra mých krvavých je slz a běd!“ Muk bouře ženě v srdci vstala,

a v hlavě kroužil v divém víru tlum myšlenkových netopýrů, když Václava se nedočkala, jenž z krčmy slunce před východem

jen málo komu známým svodem do zasněžených stoupal lesů, by netušeně v dobu rannou se s Jarým střetnul, když ne s Janou.

Zlou touhou nesen, v tváři bled do houště na pařez si seď a jako v strnutí a leku zřel rudým okem do průseku,

jímž Jarý chodíval zřít k práci, kde za zimy se dříví kácí. V tvář rázem krev mu tryskla vřelá, když zhlíd’, že s Jarým právě dnes

šel do revíru také Střela a s nimi ztrýzněný jím pes. „Zas zhatilo se, není sám,“ děl Váša zatínaje pěsti,

„ten chlap má ve všem všudy štěstí, leč na Chlumu ho nenechám, když nechce odejít, ať zkusí, on musí ustoupit a musí,

ne dnes-li, zítra, panák smělý...“ A chodci zvolna přicházeli – vždy víc a více vrčel pes a před houštinou metlu vznes,

jsa divným nepokojem jat, i počal hlasně vydávat... „Aj,“ vece Střela, „Rys cos větří, snad černá se tu zase válí,

jež sazenic tak málo šetří, nuž, je-li tady, zle se spálí. Či pytlák snad – jen vizte kroky – jsa překvapen, tu kořist skryl?

Ej, v skutku někdo tady byl, či je tu posud? Prach a broky! Psa něco jímá, snadno zvíme, nuž pojďte, ať se přesvědčíme.

V před, Ryse! Nuže!“ – Ale ten stál u houště jak přimrazen. Tu Střela s Jarým v smrč se dal, by shledli, proč as štěká Rys,

a hle, tu bledý Dolejš stál... A Střela vzkřikl: „Tak to ty’s, jenž k domu jsi mně chodil v noci? Hle, prázden sic náš sochorec,

leč tchoř, a jaký! chyť se přec; co hledáš tady živou mocí?“ „Svůj klid a mír zde hledám všade a toho, který mi jej krade,

vše nazpět chci, než pomstou vzplanu, ať jde a navrátí mi Janu. Zde ten je to, a ne-li, zkusí, že někdo z nás dvou zhynout musí!“

„Aj, tak ty dál chceš s námi hráti,“ děl Střela, „naposled to věz, k nám budeš-li se ještě dráti a číhat na nás jako dnes,

že bez rozvahy, to mi věř, tě nazpět poženu jak zvěř a nebudu též bránit psovi, jak posud, důtkami a slovy,

by se ti nezakousl v hruď; pryč, k násilí mě nepopuď!“ Však Váša Střelu ze všech sil – až zavrávorav půdu ztrácel

a těžce do sněhu se skácel – zpět levou rukou odstrčil a pravou pevně v jeden kmit za hrdlo taxátora chyť

a přes obranu rychle psovu bil pěstí v lebku jej a znovu, že siná smrt mu zřela z tváře, a snad by ho byl uškrtil,

leč náhle vztek vjel do ohaře, jenž ostré zuby skočmo vryl v hruď Vášovu a v divém reji tlap drápem ryl mu v obličeji,

že bolestí a v krve znoji té chvíle neviděl, kde stojí. V ráz pustil Jarého, jenž v skoku týl sevřel zuřivému soku.

V před Rys rval Vášu v divém vření, a vzadu tisk’ ho taxátor, i nebylo mu vybavení; tu Váša, aby skončil spor,

nůž rychle vyňal ňader zpod, jejž po střenky v hruď psovu bod’, chtě nejprv toho býti prost a na Jarém pak shladit zlost,

jenž zděšen hlasně volal: „Šílí, jsem ztracen, pomoc!“ A touž chvíli juž Vaša po Jarém se hnal, leč padlý Střela rychle vstal

a ruku odrazil mu holí a bil, kam moh’, až Váša kles’. Co doby té as cítil s matkou a s otcem krytý jinovatkou

a mrazem rozechvěný les? Křik Střelův, vytí psovo k tomu, hluk sváru, vzruch Vášova vzteku ven lid hnal z myslivcova domu,

a ve krvavé rvačky ryk pláč Janin ozval se a křik, když zřela, kterak Vášu bijí, a psa, jenž na zemi se svíjí,

a bílý sníh, jenž krev jich vsáká. „Ach,“ křikla, „nechte ubožáka!“ a s pláčem utíkala zpět. A Váša v duši rozechvět

tvář zraněnou skryl v ruce obě a zvedaje se ustal v zlobě; sil zbytkem prchal starou mýtí, krev utíraje z tváře ryh;

hnalť blesk jej očí Střelových a hrom, jejž z úst mu slyšel hřmíti: „No, darebáku, snad máš dost; dál nebudu-li tebe prost

a poznovu tě někde zřím, pak jako psa tě zastřelím!“