V Lonherrenhofu štrasburském je hostem Zikmund cář; kam kročí, tam pejř kožešin, kam pohlédne, tam zář.
Lamp světlo rdí se v komnatách jak zory zlatý svit; stůl, lože, skříně, křesla kol, vše zdobí aksamit.
A nářadí a náčiní vše královský je pych, lesk slunce všakým paprskem těch vnad by nedostih’.
Hloub noha padá v koberec jak v rozbujelý mech, a dálnou síní rozvlněn je vonný růží dech. –
Je večer. V úběl podušek mdlou Zikmund hlavu dal, by unaviv se vítáním noc první odpočal.
Leč bílý měsíc udiven zří králi do komnat, že veselit se nechce dnes a nejde hodovat.
Zda spáti bude? Stěží!... Slyš, ký divný dole sběh? Ruch pod okny je, sotva král na hedváb lože leh’.
I poslouchá. Mdlý rozhovor se mění v ladný zpěv, však nejsou hlasy mužů, slyš, jen hlasy žen a děv.
A dozpíváno. „Zdráv buď král!“ zní zdola sterý hlas: „Zdráv, Zikmunde, tvůj majestát, ó, sejdi mezi nás!
Ó spěš! Plášť na bedra si hoď, dost odpočal jsi snad, noc k celotným zve rozkoším a ke žni rajských vnad.
Tvůj pohled do srdce nám vnik’ jak sladký jara svit, teď na květu se tísní květ, a květ chce trhán být.
Chce trhán být, než zvadne, spěš, dech první vůně měj, a co je posud v poupatech, to v růže vylíbej!
Na města luhu sadovém, kam viol vábí dech, buď urván štěstí minutám květ lásky sladší všech.
Pojď chvíli v štěstí snít a žít, pojď, náš jsi pán i host, my zjevíme ti v rozkoších svou žárnou milostnost.“ –
Viz, měsíc trůní v oblacích, je teplá letní noc, ty’s naše srdce okouzlil, my ve tvou padly moc.“
Kraj lahodou je naplněn, v dál před lunou prch’ stín, a s písní v srdci toužebnou slét’ slavík na jasmín.
Sad kolem hradu zdiven jest, ba každý květ i stvol, že mrtvo ve tvých komnatách; nuž, k veselí nás zvol. —“
„Kdo jsou?“ dí udivený král a zírá oknem ven... „Zda zástup duchů píseň pěl, či zástup je to žen?“
Leč znova zvučí svůdný zpěv: „Viz, teplé noci klín ven vábí nás, my tebe zas pod stromů baldachýn!“
A z komnat v čechelu spěl král slov vínem opojen; a chorovodu rýnských žen hned blažen padl v plen.
Vše vínky z révy na hlavách, vše lehký, bílý šat – král chví se, povždy vírnějším jest jeho vášně chvat. –
Už rozkypělé krve shluk hráz dvorských mravů ztek’, chtíč vítězí, z úst královských zní dravce divný skřek:
„Nuž, kolujte!...“ V ráz rozšířen a zase zúžen kruh jak v tanci víl, když pokraj vod svou nožkou tepou luh.
Vždy ohnivějším, rychlejším je kolotný jich let; zrak na polo jest uzavřen a na polo jen ret.
Hned vábně oblým ramenem svou družku jímá druž, hned v sladkém šeptu s úklonem ji vine úž a úž.
Viz, po stisknutí touží hruď a po objetí pás, a rusozlatá s havraní se mísí kadeř v ráz.
Jak růžím v plných poupatech, tak v ňadrech paní všech se ztajil dech, ba každá z nich je kytkou svůdných něh.
Hle, ruka tepe ruku v dlaň, hruď zakryta jen v pol, bok jemně zklenut jest a pás jak útlý růží stvol.
A sotva stanou, v okamih se v nový tísní rej, až družka družce na úkoj rty tiskne v obličej.
Při ladném víru vnad a krás si nožka tepe takt, a líbání úst planoucích se vzmáhá v katarakt. –
I rozžhavil se králi zrak, zub ryl se v ret – i zmlk’, jak žádoucí když na kořist se lačný chystá vlk.
Žár chtíče v sličných ženin sbor mu z vilných očí sjel a v lesku vlhkých zřítelnic jak jiskra zasyčel.
Je svůdnicemi ovinut a zváben jejich hrou: „Ó, zulíbej nás, zulíbej, jež u nohou ti mrou!
Spěš, líce naše poceluj, těl květných oviň skvost, a chmur, jež halí mysl tvou, buď v požívání prost!
Ó, nezhrdej žen pocelem, jichž těla svěžích krás chtí všecko ti dát souborem a všecko zvláště zas.
Spěš! Krása ženy dává víc než sladká hroznů tresť... Či nechceš zlatých pásů nám snít s boků na ručest?...“
Král zžehnut krví, smysly zpit a dravčí touhy pln, hloub rudé oko potopil do paní vnadných vln.
Než opět víří skočný rej, a v pocel ženy zvou: „Již milostnici, pane, zvol, ať tvou dnes královnou!
Ať vejde všemu světu v jev a známo v městě všem, že Zikmund, římské říše král, je naším idolem!
Ó, zlíbej nás, pak letmo ven, na smaragdový Rýn, kde luny svit a mračen tlum se snoubí v polostín.
Tam kolébavých na vlnách se houpá skvostná loď, vnitř plno stánků nádherných, pojď, tam nás doprovoď!
Z rejn pestré vlajky vlají vstříc i se stěžnů i s lan, a v koši hraje na šalmaj sám věkožízný Pan.
Při jeho zvucích tajemných buď šťasten zas a bláh, tam řeckým ohněm srdce tvé vzplaň s naším na vlnách!
Tam do náručí sevři nás jak plamen palmy kmen a v jiskrách – v sluncích háravých – v ráj budeš unesen!“ –
V skok dal se rozpálený král a révou ověnčen jak zšílenělý tancoval u vírném kole žen.
A že mu čechel překážel, výš ostatních ho zved’, a jako David před archou zpit vášní sobě ved’.
A kolováno zas a zas, a pita mnohá číš, jak propita by měla být hned celá římská říš.
A před kramářem stavil rej: „Vstaň, vetešníku, mluv, zač lýčených pár škorní as dáš lehkou za obuv?“
„Ej, po grešli vám škorně dám – ba, za grešle jen půl, a krále na poháňku rád vám přidám ještě hůl.“
„Nuž hůl i škorně – neváhej – i révoví dej sem, my za thyrsus tvůj přídavek si zdobně ovinem!...“
A králi škorně dává v dar roj rozvášněných žen a v krčmu spěchá tu i tam a zase z krčmy ven. –
V těch očích paní divokých, kdo zřel v ně, vilnost čet’: jich ruce tlapy tygřic jsou, v hruď vlkodlak jim v klet.
Jak pusté hejno bakchantek dál unáší je kvap, ó běda, koho za sebou ten vilný strhne slap! –
Je k ránu. Ze všad kvapí lid, by zřel ten běsný hod a vlastních žen a vlastních dcer víl rujný chorovod.
Ven před dům vyšel klenotník... „Chci prsteny!“ dí král!... Dvě stě jich rozdal, neplatil a v smíchu křepčil dál. –
A po čtrnácti náměstích a ulic po třech stech jak šílen skáče římský král, až tají se mu dech.
A přešli mostů šedesát a prošli sedm bran, a nedbal král, že lid se smál a sbíhal se všech stran. –
Rej k přístavišti zakroužil: „Hle, jaká pěkná loď!“ I vešli: „Klidně, lodi, jen dál na Mohuč se broď!
Král Zikmund ve tvých úkrytech prost být chce hluku měst a všecky žhavě zulíbat, jichž vděčným hostem jest!“
Zpěv na palubě, jas a vír, leč na nábřežích smích: Zda je to král, či netvor kýs, jenž v sluji skal se zlíh’?
Hle, jeho čelo! Jaký zjev! má vidličitý roh, pysk vydut je – i pařát má – toť nahý kozonoh!
A ženy kolem – vizte jen! zkad přišla as ta spřež? Níž kyčlí dole huňatých dvé pařátů je též!“
Hluk vzmáhá se a roste smích: „Ký zběsilý to hon? Toť kozonožky napořád a kozonoh též on!
Ty jeho uši! Hleďte přec, jak střiže jima bláh; teď válce rtů svých s úšklebkem až k dlouhým boltcům stáh’!
A v koši stěžně, kdo že tam? snad bděla plavby stráž?... Ej, v dudy hraje úslužen svým milým satanáš!
Bůh ostříhej nás! Patřte naň! Dvě žhavá kola zrak, vlas jako po vývratu les, a každá brva mrak.
I kormidelník satan jest i veslař! – Těš se, těš, tou kozí nohou králi náš, v říš ďáblův rejduješ!“
A z koše, s přídy, s kormy v ráz se děsný chechtot vzmoh’: „Loď plnou v peklo veze běs dvoukopytnatých noh!
Nuž, tancuj, luzo, pokavad pluk vichrů hostí měch!“ a zavřeštěl a zapištěl, až Taunus tajil dech.
Blesk ďáblích oči lána strh’ a rejna sklátil v tok, a bouře vyla z jeho dud a bila v lodi bok.
Vše sténá, padá: smečka žen i kozonohý král, jen satan v koši rozkacen jim s chechtem dudá dál.
„Ej, křepči, králi!“ „Nelze již!...“ Pad’ – procit’ vzdech’ i vzlyk’ – hned lékař k loži přikvapil a s vínem dal mu lík.
Když horkou hlavu omámil, ztich’ král; leč chvilku jen; zas snění neukrotný býk jím smýkal rozzuřen. –
Cookies on Poetry Cove