XVII.

Nakladli jsme dříví vrchovatě, stáhli v řetěz, že až vzdychal stoh, a přec tak, že přes sněhové hlatě lehce jeden saně vléci moh’,

měl-li dráp, v zad okovanou botu a statného druha při smykotu. Když tak saně pohotově stály, dvojnásobný připjal jsem jim smyk:

otep polen, a pár kroků v dáli starce buků zkomolený dřík, jejž jsem kolem ve hlubokém řezu jako ďábla spoutal do řetězu.

V zbytek oněch pout však do záklesky dal jsem houžev, prostrčiv jí tyč tak, by v rejdu dvojí rukou hezky snadno bylo držeti ji v příč,

smykáním pak semo tamo snáze celý náklad saní v rovnováze. Oddechli jsme. Sám se v saně spřáhnu; děl jsem otci: „Na vás zlá to tíž,

zmohu víc, když plecí v zad se nahnu.“ Na to otec: „Ne, to neumíš; třeba cviku, zlo můž’ pojít málem – víš, kdy patou opřít se, kdy králem?

Lehce se to dívá jiným z důli, když to s vrchu běží o překot; však kdož ví, že plec se láme v půli, s čela stéká mrazný strachu pot,

jenž už v tváři v sutky tuhne šedé – náhodou se věc ta nepovede! Dnes jsem silen za dva saněvody, jenom ty se v zadu dobře tuž,

v směru mém a tvém ať není shody; ale tak mně smykočem svým služ, že, když saně moje v pravo zrejdí, řetěz přitáhni a v levo sejdi.

Nuž, jsi hotov? S pánem bohem tedy!“ A juž v kleče silná rámě vpřáh’, sklonil záda, oddech’ naposledy: „Drž se!“ volal na mě a juž táh’,

že sníh zmrzlý pod saněmi skřípal a z rýh saničních se dolů sypal. Bílých mrazů ostré sekeřice svištěly nám lestně hlavy kol,

sekaly nám do šíje i líce, těkajíce s vrchů v pláň a dol, aby dole rejdiště si metly a potyčkou zbojnickou se střetly.

To ví bůh! dřív desetkrát jsme sjeli, vždy minouce záseku i hráz; tenkrát však se nohy moje chvěly, strach mnou jako svadlým listem třás’ –

snad že křídla noci níže sáhla, či zvěst o Skalníku myslí táhla? Jak by chmura přeletěla zrakem, zapomněl jsem, že se kloní vrch,

ostrá bolest projela mně znakem, smykot bezvolně mi ruku strh’: „Pozor, synu,“ zpředu otec volá, „sic té tíži plec má neodolá!“

V levá žebra moje srdce bilo jako v hradby nepřátelská haď. A zas otec: „Zle se přihodilo, trhni zpátky smyk a přímo klaď;

sice se mi věru tíží samou nová kleč a staré nohy zlámou! Ta má závrať zas mi hlavou točí, nevím, v kterou z obou cesty stran;

ledné jíní napadlo mi v oči – rychle, rychle, pro pět Krista ran!“ A juž o spěradlo opřen reje znova podpatky své do závěje.

Táhnu nazpět, leč v tom se mi zdálo, že tatíček z hloubky znova vzdech’; u saní jak strašidlo by stálo, a v příč cesty šedý Skalník leh’,

aby otci v samotěžek chvatu podtrh’ v sníh se vzpírající patu. Strach a mdloba nejdivnější stvůry posýlaly na mne ze všech stran,

jež se chomolivě nesly s hůry jako husté mraky šedých vran; a kol kolem zevšad k mému děsu sbíhalo se množství sivých běsů.

Zdálo se mi, že se na mne šklebí jejich vyceněný zub a kel, zmije rostou na ohyzdném lebí, oči že jsou z roztopených skel,

a ten první z nich že jako klíště saním v bok se připnul za těžiště. Strachem vstal mi vlas. Zda pravda děsná, pověrný co vypravuje lid?

Snad že to jen mlha kolem těsná? Pane bože, vrať nám duše klid, a svou rukou pomoci rač dáti, než nás přízrak do propasti schvátí!

Vzpírám tělo, strach mi sílu množí... „Dobře,“ volá otec, „dobře tak!“ V tom mi z houžve – pro spasení boží – řetězní se vypnul záklesák! –

Sten a křik – já bezduch padl v sněhy – v propast s otcem plné samotěhy. –