Přivedli děvušku,
zvěděli, co chtěli –
jejich bílé lokte
v ráz se ovíjely.
Jejich bílá čela
klonila se k sobě,
malinová ústa
líbala se obě. –
Tulili se k srdcím,
za ruku se vedli,
pod košatou lípu
v hebké šero sedli.
Větvemi jim ona
žehná rusé hlavy,
píseňky jim zpívá
slavíček žvatlavý.
Ramenečka jejich
v loktí zaklesnuta,
srdelénka jejich
zlatým poutem skuta.
Ona prsty svými
kadeře mu vije,
on svou ruku vine
kolem její šíje.
„Milý, nejmilejší
mojí duše druhu,
kdy zavítáš opět
k potoku a k luhu?“
„„Dřív než rozkvitne se
keř tvůj kalinový,
dřív než zlaté růžky
zvedne měsíc nový.““
„A kdy přijdeš pro mne,
pověz, duše milá,
abych do té doby
růže vypěstila.“
„„Dřív než na šeříku
světlušky nám svitnou,
dřív než sedmihlásci
z kolébky své vzlítnou.
Zpět přiklušou oři
přes ty vaše hatě,
hřívu plnou stužek,
zauzděni v zlatě.
Ponese tě koník,
mne jenž nyní nosí,
dřív než na lučině
kosa trávu skosí.
Upravím ti dvorec,
nežli jaro mine...““
a zas děvče líbá
a zas v náruč vine.
V jejich družných srdcích
pěkně se to třpytí,
jako když se hvězdy
v podjeseni vznítí.
Jak když plný měsíc
v modrém nebi vzchází –
ach, to jejich štěstí
bez mezí a hrází! –