XVII.

Tak mne našli, křísili až k ránu, konajíce pověrečná kouzla, až mi vytřeštěným zrakem v stanu v rozbolenou duši pomsta vklouzla,

jíž jsem ve příšerném smyslů kvase s veškerým svým hněvem oddala se! Tedy Stevo byl ten zbojník běsný, jenž nás zničil, jímž mi všecko vzato?

Tam ho vyzvu v onen úkryt lesný, uhýčkám a zabiju ho za to! Avšak ne, ne, zde ho zabím, v stanu, vlatním jeho nožem bodnu v hrudí,

v onu otcem naznačenou ránu, že se ze svých snů už neprobudí, jež ho do sedmého pekla vlekou, nechť z těch prsou proudy krve ztekou,

které by mou bolesť na vždy smyly, – bez toho jen peklu otročily! Marný však byl pomysl mých skrání, vždy se ruka třásla, srdce chvělo,

co proň záhubou v mé duši tlelo, k tomu nedozrálo odhodlání; třikrát pozvedla jsem smrtnou zbraň, však když znovu pohlédla jsem naň,

škublo mi to srdcem, ruka klesla opět zpátky, sotva napřažena, vždyť jsem bídná, hříchu plná žena pod srdcem už jeho dítě nesla. –

Snad to tušil, co se se mnou děje, jaká hrůza lapila mě v sítě, jak mně záští k němu čelo reje, aniž mnou chtěl zavraždit své dítě,

jako já v něm otce ušetřila? nevím proč, leč zvěsť ta pravdou byla. Jak já tobě někdy prchla z domu, tak on od nás potají se ztratil,

aby nikdy už se nenavrátil, a cikánský tábor smál se tomu. Vyhnali mě; neklniž mi znova, vždyť mé paží nemluvňátko chová,

navracím se k tobě jako k otci, odpusť mně, pak zapuď bez pomoci anebo mě protkni v této hati, kde jsem na sebe šla žalovati

hříchu svého zdivočelé snětě... jedin jsi mi zůstal v celém světě! Tak Bůh v příklad lidstvu zlému brání, na dítku mstí podlosť bědné matky,

která dovlekla se tvojí chatky, abys místo kněze požehnání dítku dal i jí, jež tady klečím – to má zpověď, kéž jí srdce sléčím!“

Zachvěl jsem se. – „Ustaň, chorá ženo, nač mi dále znáti tvého skutku, nebudeť tím blaho nahraženo, z něhož rázem pad’ jsem do zármutku;

nemocna jsi, sdílně ošetřím tě, ne-li jako muž tvůj s láskou v duši, tož přec jako člověku se sluší. Vstaň, zde ruka, dej mně svoje dítě,

za tebe ať moje páž je nese, slabá ruka tvá je neunese, zdráva můžeš klidně dále jíti; vstaniž, pojď!“ – a ruku jsem jí podal,

lítosti však neodolný červ, každý záhyb duše, každý nerv hořícími kousadly mně hlodal. Divě křikla, dítko zaplakalo.

„Zasluhuju, že mě odkopáváš, slunce lásky hřálo, zapadalo, za hříchy mi slitování dáváš, pro mne však už slitování není,

ani lásky, – chci jen odpuštění, a pak šťastna bosou nohou v psotě bez slzí chci bloudiť po žebrotě, prchnouť chci, dáť s Bohem těmto stráním,

bych poznala vrch té věštby lestné, jejž nám osud v peřinky dal křestné: život váš buď věčným utíkáním!“ Klesla k nohám mým a objala je

a jak někdy kajicnice Maří, padlý anděl ztraceného ráje – pokryla je zlatou vlasu jaří, na něž svoje dítko položila

a zas prosila: „Já dosti žila, pro mne lásky, naděje víc není, ani slitování; zem mi pusta, jenom jedno rcete, bledá ústa,

jenom jedno: buď ti odpuštění, jenom to! Dřív v život jste mě vedla, když smrť chladná na čelo mi sedla, dala lásku jste a dala štěstí,

nuž, než na hrobě mi zašelestí svadlý vřes, než konec bude mření, místo Boha dejte odpuštění!...“ A zas svadlé rámě s dítkem zvedla

a zas z hloubky duše na mne hlédla, až cit, překonán tím ženy žalem, vzdal se rázem v slabé srdce tvrzi, za posledním skrývaje se valem;

v bledé líce vyhrkly mi slzy, a já němě k Maruši se shýbal, abych, všeho hněvu náhle prost, zapomenul trpkou minulost

a mír společný jí v čelo líbal. Zaštkala, však jako sochu chladnou, jejíž ňadra střelou nebes pukou, Marušu jsem zvedl dřív tak vnadnou,

a děťátko tvrdou hladil rukou. Zvedl jsem ji, ale zase klesla, vždyť ne jenom těžký srdce žal a své dítko, také smrt už nesla,

jejíž spěch ji rychle odíval v sinou roušku svou a čechel bílý; a vždy více pozbývala síly. „Zotavíš se,“ děl jsem, „v krátkém čase

okřeješ, já zapomněl už všecko, za své vezmu líbezné to děcko, chci vám oběma býť otcem zase. Vrátím ti své jméno, dám je dítku,

poctivě chci brániť lsti a zlobě, kdyby se kdy přikradly až k tobě, v úsměv změním všakou svoji výtku, dvakrát milejší ti chýžku zrobím

a svůj uvadlý a planý kmen snítkou tvého dítka přiozdobím; mým budete, před zlým záště svitem ukryje vás mužná moje hruď,

a má poctivosť vám bude štítem – mou jsi byla kdys, mou zase buď.“ Plakali jsme. Ona chladnou ruku kol mé šíje povždy úžej vila,

jak by chtěla nahradiť vši muku, kterou pozdní smír náš vytoužila; líbala mi ruce, skráň i líce, a vybledlí zašeptali rtové:

„Usmálo se na mne štěstí nové, nechť jen na okamžik, nechci více!“ A tak podruhé se mojí stala, když zrak syt byl světa nicotou,

a má svěžesť s její lepotou jako jabloň v poli opadala. – Nesl jsem ji více nežli vedl: „Ustaň! brzy okřeješ mi v chatě,

prchne žal, jenž na prahu jí sedl, vidíš ji, jak usmívá se na tě, něhou zdobí se a touhou rudne v záři slunce, jako děvče cudné,

snoubenci když první dává květ, že tě v její síňku vedu zpět!“ Tak jsem děl, když slunce plnou hrstí vrhlo zlato na chaloupky střechu,

na hvozd, úboč, na mlaka i trstí, zubožené ženě pro potěchu. Zachvěla se, na zem poklekala a zas v lítostný se nářek dala:

„Ó má chatko, chrámku mého štěstí, nehodna jsem pod tvou střechu prostou podlý hřích a černý nevděk nésti, vím, že rány nikdy nezarostou,

z nichž mou vinou život pryč se proudil! Odpustils mně, ale Pánbůh soudil, aby nehodná, jako já jsem byla, v chrám tvých svatých žalů nevstoupila;

ach, v tom tebou nasypaném kvítí, jež jsi vrhal někdy pod mé nohy, had by skryl se mého srdce mnohý! Nelze bezčestný mi život žíti

v síni té, v níž ty jsi někdy lkal, každý vzdech tvůj znovu by mě hlodal, každý výkřik dýkou by se stal, by tou strastí do duše mě bodal,

kterou ty jsi mřel a blesky v zoru vrhal v hříchu schomelený mrak, který jako báje lítý drak křídly skrýval nejbídnější z tvorů!

Neklň mně! Ó s Bohem, chrámku svatý, s Bohem luhy, s Bohem šumný lese, kalich strastí mých byl vrchovatý, nechať všecka strasť se na mne snese,

jenom vaše hlavy nedotknuty – tvá a dítka – buďte jako rmuty! Slunce klesá, vidíš? život taky, blízký domek z očí ztratil se mi,

noc a smrť se blíží zvolna k zemi, a než vznesou se zas pod oblaky, budu klidna, nebude mne více! Slyš, co jest!“... A tiše z Vltavice

klekání k nám znělo krajem strání. „Slyšíš, slyšíš zvonek umírání? k lepšímu mě žití zve a budí! S Bohem otče, dítě, chýžko malá...“

vzdechla – tiskla dítko k svojí hrudi – dítko křiklo, matka dokonala. –