XVII.

List z města přišel záhy dosti o postupu i zletilosti, a Václav na srdce ho tisk’, leč rodičům slz pramen trysk’

v tvář ustaranou chvílí tou, ne blahem, ale předtuchou, že štěstí, jehož Václav hledá, ni tenkrát dosíci se nedá,

až otec vážně děl: „Již sám jsi pánem od těchto zde chvil; čím já až posavad zde byl, tím pro tebe být přestávám

i na matčině mlýna půli, jež nemá v živobytí svém, než co jí patří úpisem vším právem v otce tvého vůli.

Já bez odkladu, ještě dnes své účty, do pořádku dám a pana Střelu požádám, by dosvědčil mně, až by zhled’,

i tobě, matce tvé i soudu, že mlýn vždy poctivě jsem veď, a dobře vzdělával tvou hroudu. Jsi spokojen?“ „Jsem,“ Váša děl.

A Vraný hned se k cestě měl, ač vzdychl si: „To chvíle divny, kéž klidně v dál se přeženou!“ a dohodnuv se se ženou,

šel s kleslou hlavou do myslivny, leč z dvora obrátiv se ještě, děl Václavovi: „Musíš, synu, jít se mnou, když máš taký chvat,

vše převzíti a podepsat.“ – „Já přijdu pozděj, za hodinu, vy buďte kmotrem přání mému, bych Janu pod svůj uveď krov,

a ztraťte za mne hrstku slov, já chodívám rád k hotovému.“ Do myslivárny Chlumské hory bled Vraný vkročil jako chorý

a myslivcovi vyprávěl, proč učinil, jak Václav chtěl, i prosil, by mu dosvědčil, jak mlýn je teď a jaký byl,

když podle zákona a práva jej Václavovi odevzdává. Pan Střela na lenošce sedě děl, Vranému v tvář smutnou hledě:

„To, pane, šlakovitá věc, já nepustil bych mlýna přec; vy přes příliš jste měkcí byli, Bůh dej, ať dobře je to – leč,

když úředně jste učinili, je marna všecka další řeč, a neradno se v něco plésti; kéž všem by vám to bylo k štěstí!“

A po té Střela vypravoval, jak Václav zběsile se choval, a jaké důvody jsou stery, proč za choť nedá mu své dcery.

Když Vraný řeč tu uslyšel, jak podťat zpátky k mlýnu šel; strach tkvěl mu na zsinalém líci, a na srdci mu hlodal žal,

i nevěděl, jak doma říci, co Střela v odpověď mu dal, a kterak syn všem na pohanu sám sebe ztratil a pak Janu.

Tou dobou se srdcem jak v žáru šel Václav na Chlum vystrojen, leč u přívozu potkal Sváru, jenž, dávaje mu dobrý den,

ptal dychtivě se, jak se dálo, a srdce v těle se mu smálo, když vyslechl, co slyšet chtěl, leč naschvál starostlivě děl:

„Že k Střelovým šel Vraný v horu? No, no, mějte se na pozoru, ať trochu vám tam nepřisolí; mlýn odevzdat, to, pane, bolí;

leč pěšinou zde vzhůru běžte, snad že mu nadejdete ještě, je k tomu čas! To haním vám, že nechal jste ho jíti sám,

rád na ramenech obou nese – až zpět půjdete, zastavte se!“ Ač chodník kratčej výš se vinul, přec Václav s otčímem se minul,

byl sám, a plachost zřela z líce, když myslivcovy do světnice přes hostinný dřív kročil práh, vždyť Střela v rýhy čelo stáh’,

a slova nepronesši ani, ven pohněvaná vyšla paní. „Aj, k nám jsi odhodlal se jít? No, to již nemuselo být,“

děl Střela, „staré tvé mám rád, leč tebe? nač mi tebe dbát? A ty chceš za ženu mít Janu? snad za rovnou ji sobě máš?

To, pane, Střelu málo znáš, já nad tvým přáním hněvem planu! Nač neseš mi svůj právní list, že mlýn máš a jsi plnolet?

to pro mne není nežli tret, já nechci vidět ani číst; já poznal tě, i ty mě znáš! Buď šťasten, mel a hospodaři,

a co si přeješ, ať se daří, leč na pokoji dům nech náš; my, kdybys panství dostal dnes, přec Jany nedáme ti, věz!

Kdo proti otci zvrhlost jeví, jak šel by někdy ženě vstříc? jed v srdci máš a v hlavě plevy, a ty směľs o dítě mi říc’?

Kam, smělče, nesly tě tvé touhy, vždyť pijan jsi a lajdák pouhý, svou ženu v krčmě hledej kdes!“ A z hrdla ostrý smích se nes’,

jenž Vášovi se v prsa vtínal a Janin smích mu připomínal. Leč v hněvu vzrušení a vření dál Střela mluvil v rozhorlení:

„Ne, ne! Byľs samá lest a klam; já jediné jen dítě mám, v němž zakotvil jsem duši svoji,“ a rychle kráčel po pokoji.

Tu bez tuchy, že Václav v síni, též Jana vkročila a hned svých v ňadrech poznala, co míní, i jaký účel k nim ho veď.

Jak růže svěžím lícem zkvetla, a jako červánková zář to přeletělo její tvář, když s Václavem se opět střetla,

jenž, vzpomněv chvíle vášně smělé, chvěl náhle na celém se těle a bez řeči jak socha stál, až Střela znova započal

řeč naschvál klidných slov i zvuků: „No, Jano, vyslovit se hleď, viz, Dolejš přišel právě teď a žádá o tvoji mě ruku.“

A Jana tichým hlasem děla: „Chvil dětství, Vášo, zapomeň, co snů svých splněním jsem chtěla, je vše to tam; co’s v dálce dlel,

jen klamu předivo jsi snoval a na svou družku zapomněl... ty nikdy jsi mne nemiloval, co’s jevil, byla vášní směs...“

„Jak dříve mám tě rád i dnes,“ děl Václav v rozčilení duše, leč Střela v řeč mu padl suše: „Je pozdě, nech si lásku svou,

jeť dcera má juž nevěstou.“ – „To není pravda! Jano, mluv!“ – „Je! Posledních se stalo dnův, a ty buď šťasten s ženou jinou!“

Tu Václav křik’ a z dveří ven zpět potácel se s tváří sinou, jak šípem nebes postřelen. Slov odmítavých nečekal,

jak vichor ze Chlumu se hnal a lál a zuřil divým vztekem, až v krčmě stanul v okamžiku, by podle úmluvy i zvyku

dle Sváry džbán a číš vzal lékem. „Aj, záhy jste se vrátil tuze,“ děl Svára, „nu, jak stojí věc?“ „Mlč, nemluv, škoda bylo chůze.“

„Tak, jak jsem tušil, bylo přec, ba, hned bych duši na to vsadil, že Střelovým sám Vraný radil, by mohl, jako praví zvěst,

dál hospodařit na svou pěst. Či nemyslíte?“ – „Věru, snad,“ do řeči zlícen Váša vpad’, „leč zatopím mu, jak se sluší!“ –

„Teď vzpomínám si na mou duši,“ zas Svára děl, „na jednu věc, ký otčím váš je poctivec, jak činí teď, tak činí stále

ve čtyrech očích tich a něm, leč potají čert vězí v něm, vždyť celý rok byl v kriminále!“ „Tak?“ „Jistě!“ „Dobře, že to vím,

hned lotra z mlýna vyhodím!“ „Ne, safra, Dolejši, ne hned, tím mnoho bys tu nevyveď, to na trest chlapu nepostačí,

tím zloděje bys nepokořil, moc peněz má; vždyť z tvého spořil a na dvanáct se stovek páčí; kraď korce ti a dával mírky,

teď nesmí ještě táhnout sirky, vše musí dát ti nějak zpět, ať klopí, na křídu kde’s pil; ten rád by, pane, jenom byl

a volným měl by potom svět. Máš vždycky dosti času k tomu, tož přemáhej se teď a ztiš, by, až ho vyprovodíš z domu,

šel vandrem jako zmoklá myš a k ostudě byl lidem všem. Hej, pivo, pivo, plecháč sem! ten, když se hněvem ruka třese,

spíš nějakou tu ránu snese. Však ještě jednu radu mám, jen učiň, jak ti povídám –“ A Svára tajemnými slovy

blíž zasedl si k Václavovi. Leč podivná as slova děl, že Václav naň se zahleděl a pravil: „Marno bude, věz,

dům zavřen, na dvoře je pes.“ – „Snad v lese, až se večer schýlí.“ – „Ej, zkusím to!“ – A zase pili. Když nad údolím již se tmělo

a ptactvo ustávalo pět, děl Vraný: „Vím, že zle se dělo, an Václav nepřichází zpět; mám strach a úzkost stále víc,

radš procházkou mu půjdu vstříc!“ A Vraný oblek’ se a šel; tu od Zelené zpěv mu zněl vždy ostřeji a hlasněj v uchu,

a toho zpěvu dvojí hlas tak bolestně ho řezal v duchu, že zastavil se zas a zas a poslouchal ty hlasy známé

a zachvěl se jak zvadlý list, leč dále šel, mně, že se klame, a zase nejsa zcela jist, stál mlčky poslouchaje znova,

až Václavova slyšel slova, jenž, drsným hlasem Chlumské haně, lál sobě, Jarému i Janě. Tu Vraný strachem tajil dech,

vždyť o ženu se bál i syna, pak ruče zdvojnásobil spěch a, ze skal rychle vyšed klína, vstoup’ do hospody v onu chvíli,

když spiti Svára s Václavem z plecháčů na bratrství pili. „Aj, aj,“ děl mládek, „také sem pan otec potají? i šlaka!

snad dobré pivečko jej láká, že na noční si vyšel hod? No, pane otče, je-li vhod!...“ a nes’ mu plecháč, aby pil,

leč Vraný plecháč odstrčil a, přistupuje k Václavovi, děl mírně, domluvnými slovy: „Noc máme, Václave, již temnou,

což, nechtěl bys snad jíti se mnou?“ Však Václav, odvrátiv se stranou, křik’ skoro vztekle: „Trefím sám, já nerad jaké strážce mám

a policajty na hlídanou, či zpropitné mít chcete snad?“ A Svára do řeči mu vpaď: „Což večer doma dělat celý?“ –

„Je deset hodin!“ – „Co je víc? pan Dolejš rád se obveselí, vždyť bez toho tu nemá nic, a holku odloudil mu jiný;

nač koukal by tu na hodiny.“ Však Vraný zachoval svůj klid a na mládka se neohlíd’, až Václav vzkřikl rozhorlen:

„Jít s vámi věru se mi nechce, vztek divoký mi v srdci řehce, nač hloupým škemráním mě vnadit? ne, od vás nedám sobě radit,

a proč, to jindy povím vám, už jděte, chci být s druhem sám!“ Tu Vraný z krčmy kráčel bled, hruď plnou maje předtuch zlých,

a za ním letěl Svárův smích, leč Václav s lavice se zved’ a volal: „Sváro, vzhůru máz, pojď, zpívej, snad mi bude snáz!

Lipovské panenky vysoko hrají, vždycky pár mládenců v zásobě mají.

Lipovské panenky po kraji známy, dáme vám věneček z ovesné slámy.

Ovesné věnečky na krátké copy, Lipovské panenky, spadne vám s kopy.

Spustíte moldánky s tvářičkou chudou; půjdete k ouvodu, vdavky než budou.“

Na křídlech jihu noci šeré v mlýn od Zelené hluk se nes’ a matce doma vzdechy steré a žalu neukrotnou směs

do utrápené duše vrhal, vždyť Vášův poznávala hlas a Svárův pustý smích a jas, jenž srdce po kusech jí trhal.

Zlých věcí vyčkávala již, když Václav nevracel se domů, leč jakás nevýslovná tíž a stesk a lítost přišly k tomu,

jichž neznala již řadu let. V tom sklíčen Vraný přišel zpět, s nímž, ovíjejíc hlavu plenou, v ráz pospíchala na Zelenou.

Když přišla, sám juž Václav byl, leč v hrozně zbědovaném stavu, a matka hladila mu hlavu a prosila: „Pojď, dost jsi pil,

jde na půlnoc, je k spaní čas, a ty zle rozčilen jsi dneska, vždyť dobře všecko bude zas; což jedna jenom k štěstí stezka?

Pojď, otec čeká u pramice, pojď, pojď,“ a hladila mu líce, „tak nesmíš si vše k srdci brát, což také mne už nemáš rád?“

Tu Václav při těch slovech zvuku chyť náhle mateřinu ruku a sevřel ji, div neúpěla, a zvolal: „Jdu, že vy jste chtěla,

však věru k vůli pranikomu zde mimo vás bych nešel domů, a s tím juž teprv nechci k vám, kdo špiní mě; ať jede sám.“

A s matkou na přívoz se dal, leč lát a spílat neustal. Sám Vraný po loďce jel zpět a vzdychl: „Nová bouře běd

mně nad hlavou se shluká zas,“ a velká slza skrápla s řas. To skrovná úleva je v hoři, když v srdci plno jich jak v moři!

Slz příval snesla v mlýn ta noc jak vodu na luh horské deště; syn, padnuv v zhoubné vášně moc a hněvem šíle, vzdorem třeště,

vstal posud všecek opojen, dřív ještě než se bělal den, a k matce děl: „Nuž odbyt jsem, leč za to odsloužím se všem,

kdo pomohli mi tajně k tomu. Nač ohledy mám bráti, nač? Ten ramenářský pomlouvač, ten vorař musí mně jit z domu!“

„Můj muž, tvůj otec? To je lež, on nepomlouvá! To mě bolí, ty’s sám se roznes’ po okolí, a on-li půjde, půjdu též;

co bez něho bych tady byla?“ Ta slova Vášu zarazila, a pravil: „Nuže k vůli vám ho ještě v mlýně ponechám,

leč na očích ho nechci mít, radš v krčmě budu jíst a pít, a pokud ten zde bude host, též jiným nebudu a dost!“ –

Od chvíle té hůř nežli prve vřel Váša každou kapkou krve, a stále puzen hněvem zlým, prch’ z domu třeba v širé noci,

by navzdor matce, navzdor otci sem tamo bloudil okolím; a druhdy ňader bolest množe, kraď k myslivně se, nechav lože,

by v osvětlené spatřil síni, jak z mraků očí Janiných v hloub duše jeho padá jíní a lhostejnosti led a sníh,

a kterak smutna dřív a bleda svou spasnou kotvu v Jarém hledá, jenž se soucitným vděkem v oku ji v blahém štěstí vine k boku.

Tak Václav činil zas a zas, leč vždy ho zahnal Rysův hlas, jenž, byv jím ondy napaden, jak vzteklý vyřítil se ven

a zpět ho nutil na pochvat. A přec nemohl odolat a mírniti se v ruchu zlém; vždyť jako jestřáb nad vrabcem

a nad bahniskem dusné páry duch kroužil nad ním mládka Sváry. Lál, soptil na Jarého zlostí a říkal: „Zpřerážím mu kosti,

než rozkoše by užil s Janou, v čas dovedu ho předejít, nech Střelovou ať padnu ranou, dřív já ji musím v loktech mít;

co je mi uctivost, co ctnost? mám děvek vesnických už dost!“ Vždy v noci, brázdě ňadra vody, jak káně na Chlum tíh’ a zpět,

a touže schladit hruď i ret, zpět navracel se do hospody, kde s mládkem zase v pustém ruchu pil zhoubu smyslům svým i duchu

a zpíval různé písně hany na lásku Jarého a Jany. Hruď Střelových se vzňala hněvem nad hnusným Dolejšovým zpěvem,

až revírník děl jeden den: „No, konec, Jano, učiněn těm zpěvům bude hned i pláči; snad masopust vám letos stačí

ku svatbě s taxátorem; nuž, co doma ujednáno juž, ať skutkem vykoná se v Týně; hůř přátelům je v dolním mlýně;

vždyť chlap juž s obejdy se druží, leč stihnu-li ho v lesích těch, pak, na mou duši, po čertech mu karabáčem spražím kůži!“