Venku je slunno,
všecko kvete, všecko je veselo,
leč mně je smutno.
Ven, ven!
Usednu v polích
pod modře zkvetlý šeřík;
kvete jak dětské oči,
voní jak dívčí ústa.
Tam pochovám stesk,
jenž duši rve,
u jeho kořenů,
jež pijí země krev;
na kři pták zpívá,
jeho mne zkonejší zpěv!