Na lůžku leží ubohá má milá.
A do Padovi cesta moje byla,
kde svatý Antonín na zlatém stonku
tré bílých drží liliových zvonků.
A když jsem v pokoře mu žaloval,
tu útěchu mi hodný svatý dal:
„Musíli tvoje milá ze světa,
pak na památku trápení a bolu
brzyčko, synu, na zlatém mém stvolu
i čtvrtá bílá lilie vykvétá.“
Má milá umřela. Já putoval
až do Loreta k milé matce boží,
bych útěchu si z jejích očí vzal.
Tam žaloval jsem velký srdce žal,
by z prsou vzala bujné toto hloží.
A matka boží hlavu ponížila
a tiše, tiše ke mně promluvila:
„Už potěš se, vždyť nemá žádnou vinu;
mám korunu jen jednu, milý synu,
kéž dvě jsou mé, tu jednu bych jí dala,
že tě tak čistě, věrně milovala.“