Pluje koník, staví,
Oldra s koně skáče:
odkvapila dívka
jako plaché ptáče.
Odkvapila v síňku,
rukou ňadra svírá,
po oku jen kradmo
z okenečka zírá. –
Uvázal koníčka
o kmen lipky venku,
spěchá přes zahrádku
ruče do přístěnku.
Čapku s hlavy béře,
z úst mu zvoní slova:
„Toželi je bílá
chýše Kresinova?
Tváli je to chýše,
sivobradý kmete,
tož v tvé malé sínce
pěkné kvítí kvete.
Řebíček to není,
ni lilije snivá,
ni fijalka, jež se
rouškou sněhu skrývá.
Ani není růže
v rose na úsvitě,
ale Božena je
tvoje krásné dítě.
A já ptát se přišel
dušičky té hodné,
chce-li ovládnouti
dědictví mé rodné.
A já ptát se přišel
růžičky té boží,
jestli moji kytku
na srdečko vloží.
A já ptát se přišel
matky i tatíčka,
odvážou-li pro mne
růže od srdíčka.
A já ptát se přišel
Vás, otče i máti,
smímli na záručno
kytici jí dáti.
A já prosit přišel,
by mně dána byla,
však se duška její
s mou již zasnoubila.“ –