XVI.

Juž tmělo se, když po průhoně lom mimo mládek Svára šel a Václava, jenž hlavu kloně skryt v důlu byl, lát uslyšel;

hned hněvem zahořel i zlostí a věda, na čem Václav jest, klam osnoval a spřádal lest a pravil jako z útrpnosti:

„Aj, aj, vám slza z očí kane! Co děláte tu, mladý pane?“ „Co ptáš se, jdi svou cestou, víš!“ „No, jen ne zhurta, půjdu již,

leč tuším, co vás asi moří, a moh’ bych potěšit vás v hoři.“ – „Mně není potřeba tvých těch!“ – „I kdo ví, kdybyste vše věděl...“

„Vím dost, to ostatní si nech...“ „Má prý to být už za šest neděl –“ „Co? hovoř!“ živě Váša děl, jenž mžikem na vzdor zapomněl,

a mládek dodal: „Svatba přec, tak aspoň slyšel jsem tu věc předvčírem vypravovat v Smolči; no, to už je tak způsob holčí,

lhát třebas rok, než přijde jiný, jenž děvče vezme do hodiny.“ „Co tlacháš stále mi a planě?“ děl Václav všecek zaražen. –

„No, mluvím o Střelovic Janě, to známo jest přec ven a ven, že na půl roku prý juž skorem je zasnoubena s taxátorem,

ač zprvu o vás dbala víc; což z domu nepsali vám nic?“ – „Nic.“ – „Ale jděte, mladý pane, snad přece.“ – „Ne, ne, povídám.“

„Tak, odkud tedy vítr vane, že nedoneslo se to k vám? vždyť klamu nelze ani tušit, snad nechtěli vám klidu rušit.

Té slečince se nedivím, má čekat čtyři léta snad, až přestanete studovat, a než budete pánem svým

zas několik, to trochu mrzí a každá touží vdát se brzy, leč otec-li vám nenapsal, ký obrat na Chlumu se stal,

a kde a jak a proč to vázne, pak svévolí to bohaprázné. Moh’ oznámit vám: Domů jeď, nech knih, radš oženit se hleď,

nač věčné ono studování? vždyť mlynáři jsou větší páni než myslivci! Hle, jaký tvor je takovýhle taxátor?

vždyť pro dva nemá chleba dost, a vy byste mu pro radost chtěl ustoupit a nechat Jany? Ne, pane, to by hněv byl planý;

proč chcete ruce složit v klín? vždyť máte pole, les i mlýn. Leč nač pak tady v lomu stát, radš na Zelenou pojďme chvíli,

snad mohl bych vám radu dát, jak přec byste se dostal k cíli, a zahnal různých lidí klamy – tam budeme dnes pěkně sami.“

A Václav, který v hněvném vzdoru víc k vlastní zhoubě slyšet chtěl, šel s mládkem v krčmu bez odporu, vše pravdou maje, co mu děl,

a řeči jeho živým slovem a napěněnou číši mnohou hruď rval a týral přeubohou a tonul v zkázy zdroji novém.

„Hm,“ pravil Svára, „k čemu školy? Radš mlýna ujměte se hned a svojich luh a svojich polí, proč otčím váš by sám to veď?

Jste muž, mlýn tisíce vám nese, nač o jakýs vám revír stát? a děvče dospělé se třese, jen aby juž se mohlo vdát;

leč mlýn dřív odevzdat si dejte, hned jednejte a nemeškejte, co chcete vy, to ať se stane! No, na zdar tedy, mladý pane,

jen jednejte, tím líp, čím spíše... Hej jářku, naplňte nám číše, či myslíte, že máme dost, když láska týrá nás neb zlost?“

A Václav s mládkem pili, pili, až důvěrni jak bratři byli, a Svára, buše na stůl pěstí, děl v smíchu: „To by v tom byl čert,

dvou tisíc aby nemoh’ nésti váš mlýn! Což dva, toť pouhý žert, on s poli jistě přes tři nese. To nemá žádný panák v lese,

ba dvakráte je tolik skorem, co Střela má i s taxátorem. Jen ze škol pryč a mlýna dbát, nač prostudovat celé mládí?

pak Střelovi vám Janu rádi hned přivedou, vždyť chtí ji vdát. Tož, pane, rychle bez odkladu vše doma ujednejte jen

a dejte na Svárovu radu, já myslím, že tak za týden vše v pořádku juž bude asi, a pak, to budou ňáké časy!

Leč u všech všudy, devět již, já doma měl být mnohem spíš a řídit mletí nasypané; tož pojďte raděj, mladý pane,

a projednejte ještě dneska, co radil jsem, a věřte tomu, že nejkratší to ze všech stezka, vzít krásnou Janušku si domů,

jen nezraďte mne žádné doby, to víte, že pan otec z důli juž mně by neučinil k vůli, an posavad se na mne zlobí

pro hloupé slovo moc a moc... leč jestliže kdy něco chcete, vždy víte, kde mě naleznete; jen přijďte. A teď dobrou noc!“

A rozešli se rukou dáním, leč když byl Václav převezen a ke Skal bílých kráčel stráním, děl Svára: „Počkejte jen dál,

vy protější však zvíte hnedky, že štěstí rodí také zmetky,“ a z plného se hrdla smál. Noc křídly dálný skryla svět,

a důlem táhly mlhy sivé, než Václav domů přišel zpět spit, k žalu matce starostlivé; když otec s matkou se ho ptali,

proč víc než kdy je hněviv zas, děl: „Veliké se změny staly, co ve Vídni jsem trávil čas; a zevšad zeje stín a chlad.“

„Zde? Neklameš se, Vášo, snad?“ děl otec, na syna jenž vzhled’, „ne, ne, jsi churav; raděj hned si lehni; odpočiň juž dnes.“ –

„Ba, čert mě do těch skal zde nes’ a k tomu ještě na Chlum vlek’; mám lítost, eh, co lítost? vztek! Víc facír lecjaký má štěstí!“

a v hněvu na stůl bušil pěstí. „Co děláš, synu? Zdrž se juž, což činí vzdělaný tak’ muž? jdi,“ otec domlouval, „jdi spat,

až zítra vše si řeknem lépe, snad mohu ti pak radu dát; však slyš! Mlýn domílá a klepe, jdu přihlednout teď trochu k dílu;

jen vůli, Václave, a sílu!“ A k mletí šel; tu matka vstala a sedla k Václavovi blíž a vážně synu domlouvala:

„Tys, hochu, sám vším vinen, víš, což změna ta ti na podiv? Jsi nyní jinaký než dřív; vždyť svými toulkami a mravy

sám sobě škodíš a nám všem! Kde školy asi, kde je zdraví, kde pořádek je v žití tvém? A peněz! co jsi peněz stál,

a vše jako by vítr svál. Hleď; otec namáhal se, mořil a, nechtě od domu jít dům, sám na sobě, kde mohl, spořil,

by pomohl ti k penězům. A jak se spadl, pohleď naň! vždyť dvoukružák ti stavěl nový, dal silnější pouch stavidlový

a z dřínu česlice a zbraň, a podhorní dal do náboje, to stojí práce, dítě moje! I v zimě stále měl se k dílu,

den na den opravoval pilu, jíž dlouhým časem zpuchřel hon, a bedliv býval pouze on, by lepší těr byl klad a špalků;

též minulého jara záhy tu vystřílel a srovnal skalku, jež čněla v kraji mlýnské dráhy; ba vše je upraveno teď,

a jaký vděk tvůj? Synu, hleď, co uspořeno bylo prve, je vše to tam; dluh roste zas, což nechce ti to jíti z krve?

Je, Vášo, svrchovaný čas, bys obrátil. Buď jako dřív a přísahy své pamětliv, již mně jsi dal a také otci,

což nemůžeš svých vášní zmoci? proč náš i svůj si rušíš klid? víš, jak je pomlouvačný lid, juž roznáší tě po okolí.

To, Václave, nás tuze bolí!“ „Aha,“ děl Václav na ta slova, „pan otčím juž mě přemaloval!“ A když se Vraný vrátil znova,

hned posupněj se k němu choval, a hněviv zhlídaje naň stranou, v ráz dodal: „Pomluvy to s hanou, klep moukou zaplacený babce;

mní otec před sebou mít chlapce, že vámi svou mi dává důtku? jsem pánem činů svých a skutků! Či kantorů dle starých rady

snad metličkou mi chcete dát? Z nás každý máme svoje vady, a víc-li užívám, jsem mlád. A školy? školy, čert je vem!

Dost bohat jsem, nač jakou tužbu na panský krejcar, panskou službu? mlýn revírům je roveň třem, nač dřít se u knih kopu let?

Pan Střela dřív mě špatně veď, teď zůstanu radš mlynářem!“ – „Tak, ze studií na pachole! Radš naprav se a dostuduj!“ –

„Vy mluvte si, leč já jsem svůj! Mám mlýn, mám pilu, les a pole a s nadlesním bych nechtěl měnit; no, na to přec se mohu ženit!

Ne, nedám sobě jinak radit a musím chlapa vystrnadit, jenž po okolí říká všem, že Janiným je ženichem.“

„Tak,“ řekl Vraný, „mlýn chceš hned? Vždyť nejsi ještě plnolet! Zdaž chasa poslechla by chlapce, až nařídil bys přede dnem:

Hej, vzhůru, domílejte střapce, a každý k svému pospěš stroji?... Ne, ne! to naše plahočení, můj milý, pro studenta není,

vždyť nevíš, jak a co kde stojí.“ Tím pohněval se Václav znova: „Což musí léta býti as, kde se synem mlýn vede vdova,

či všecka moc je tady z vás, a matka bezvládnou se stala, když za svého se stárka vdala? No ovšem, mlýnský stroj je spletit,

já řídit bych ho nedoveď! Když léta všecko spraví hned, tož dejte u soudu mě zletit, vždyť tolik vím snad, bohudík,

co ledakterý poručník!“ „No, Vášo, tuhle toho nech,“ zas matka děla na pospěch, „juž plna míra je tvých řečí,

či ponouká tě rozum něčí, jenž proti otci tebe štval? snad proto jsi dřív studoval?“ „Co?“ zase Váša matce vstříc,

„on má snad vládnout a já nic, to byl by takhle způsob nový? líp úřad nám to všecko poví, já nepovolím, já jsem pán!“

A víc než druhdy rozhněván šel do přístěnku ručím chvatem a padl na lože i s šatem. „Je ztracen, dál tak půjde-li to,“

zavzdechla matka, „jako dnes; ach, jak mi ho je z duše líto, juž ví to kolem každá ves, a nebude-li zvůle mít,

jen toulat bude se a pít; rci pro Boha, co činit tady? já nevím si juž žádné rady.“ Tu Vraný síní přecházeje

děl tesklivě: „Ba, zle se děje nám na žalost a posměch chasy, leč doufá-li, že tím se spasí, pak mlýn ať se mu odevzdá,

vždyť budeme s ním vy a já a učiníme všecko všudy, snad Václav nahlédne své bludy. A mní-li – v pochybnost co beru –

že dá mu Střela svoji dceru, a pokojně-li bude žít, pak nad vás budu radost mít a přes pohledy jeho křivé

rád všecko povedu, jak dříve.“ A dál se radil s ženou muž, jak s Vášou by se obrat stal, vždyť bodal obě srdce žal

jak z dvou stran nabroušený nůž, až shodli se, že k vůli míru vše učiní, jak syn si přál, by při vlastním se krbu hřál

a vyrván zhoubnému byl víru, jenž přes vášně ho nesl srázy do tůně záhuby a zkázy. Té noci oka nezavřeli,

jim nedal spáti častý vzdech a mraky černých mátoh těch, jež stále víc kol nich se střely; tož ještě před úsvitem vstali,

by se synem vše ujednali a řekli, na dále co míní. „Tak,“ děla matka, „budeš nyní, když přeješ si to, mlynařit,

já nemohu juž déle zřít, bys život ničil, plýtval zdravím...“ A Vraný děl: „Je ujednáno, vše na úřadě s tebou spravím.“

A do města šel s Vášou ráno. Co tak se dálo, bez ustání stesk Janu svíral, hněv i žel a rušil bdění, plašil spaní,

že Václav nazpět nepřišel a neodprosil svého činu, ač také dávala si vinu, že křivdu zlou mu učinila,

když s Jarým na procházkách byla. Leč matka, lépe všeho znalá, i s otcem stále domlouvala a, v dumavém ji těšíc smutku,

vždy vážnou dávala jí důtku, že lásky její nehoden, kdo svévolně juž časy drahné jen po číši a ženách prahne

a zvlčen je a zvídeňčen, až v hrdost přešel Janin žel, a děla: „Tak mě klamat směl!“ a srdce své, v němž lítost vřela,

té chvíle jemu uzavřela, a když později za večera šla na procházku s matkou dcera a Jarý slovy sladkých zvuků

svou k průvodu jí dával ruku, tu s nachem v tváři přijala ji, a matka usmála se v taji a děla Janě s vroucím vděkem:

„Tak! Na lásku buď láska lékem, jak mnohem dříve býti mělo,“ a tvář jí líbala i čelo.