XVI.

Tak jsme žili v starostech a muce; až pojednou bouře na skalách do klínu mdlé položila ruce, a jen mračný sen jí hlavou táh’;

když i ten prch’: na skal prosté suti v spoustách kmenů spala bez pohnutí. Přešlo všecko – ale jaká hrůza! Čarodějný české země chrám

zloupila ta svatokradná luza od základu až k těm výšinám, kde si Javor, k východu se sehna, lysé čelo zbožně křížem žehná.

Pusto všady – ach ký pohled hrůzný! Krásy svatý háj byl jako zžat od Roklanu, až kde jonák Luzný v myslivecký přioděl se šat.

Ach, jak byl teď chudák zubožený; vše mu roztrhaly vzteklé feny! I tu jedli s Marjí, matek vzorem, poběsilý buran k zemi strh’,

dřív než Obří strží za Javorem po bavorských cestách v dálku prch’; věru, sám se styděl svého díla: zle, kde bez rozumu vládne síla.

Pohleděl jsem do vrchu i roklí: s nohou v půdě dokonával dub; hle – mé oči při tom v slzách mokly – hle, můj přítel! Výr mu hlavu srub’!

A tam dole klen – ó štíhlý klene, osud tvůj mně dýku v srdce žene! V úkrytu tvé krásné mladé hlavy nezrodí se šveholící zpěv,

pták v něm více hnízdo nevystaví, všesnubného jara na pozev; a v tom křoví, jež si chránil stínem, zastesknou si květy: Pane, hynem!

A ty skálo nad jezerní stěnou, kde je hořec z ňádra v kytku svit? smutna stojíš s lebkou roztříštěnou, na níž odpočíval luny svit,

když svou hlavu k plesu naklonila, aby zvěděla, jak touhou znyla. Takto jsem se tázal, když den vterý s mladou ženou svou jsem místa shled’,

v kterých vichrů zbojník kde jen který Meluzinu k poskoku si ved’, když jej požár zloby k pomstě znítil, a satanáš v reji prales mýtil.

Tak to bylo! vše ty lesní cesty zatarasil bouře vztek a strach, ani pěšinkami přes vše klesty nelze bylo jíti po horách;

až konečně páni provolali, aby chudí v nouzi pomáhali. Co jen chtěl, moh’ chudý na polomu dříví v lese nařezati sám,

cesty čistit, aby každý z domů v město moh’ a z města zase k nám, a pak aby těžké ony srázy nehubily podrostů a mlází.

Také otec, žel, že o tom slyšel, přinutil mne na neblahý rub; o svůj život stařeček tam přišel, dada nuzotě ho za výkup;

ach, mé srdce, vzdorné dřív tak mnoho, proč že jenom tenkrát poslechlo ho! Šli jsme tedy. „Juž to lidskost káže,“ říkal otec, „hyneť chudý sklář;

teď si musí mozoliti páže sedlák, chalupník i výminkář; sic přes zimu v kraje naše ledné smečka běd a nemoc na práh sedne!“

Klestili jsme cestu blízko chaty, hory oklikem; k nám vedl svah, ovšem strmý, však když sněhy sváty, byla cesta v jeho trhlinách,

kady vždycky v teplé jarní době toulalo se bystřin hravé robě. Silničky by drahou zklikatělou dovozem náš netratil se čas,

tak jsme ujednali myslí smělou: v podzim kmeny řezat zas a zas, pohodlněj’ za zimní pak vlády svahem svážet polánka i klády.

Sotva že se jeseň pousmála, s paběrky juž slunka prchla v jih, a hned zima na cestu si svála prostěradla bílá jako sníh;

nerada ta hrdopyšná paní chodívá k nám po sežloutlém stlaní. Tenkrát jsme ji hrdější mít chtěli, ač nás mrzíval dřív její chlad;

a když v jinovatce jiskry tlely, a sníh záhy padl na podklad, hned jsme stanovili cestné meze, kudy zásoba se domů sveze.

Zřídili jsme z tuhých klečí saně, kleče v hůře bukový spjal svaz – na okovu k pravé jejich straně dán je drápník, sáhu zdélí as,

jehož hroty přikalit jsme dali, a juž jsme se za svou prací brali. Bylo světlé prosincové ráno, když jsme po modlitbě spěli ven;

v sáňky různé nářadí je dáno, dobrý provaz z lýčí upevněn, pevné řetězy a houžve z jedlí; doma stesk – my však se neohledli.

Čemu ženám přidávati žalu? čemu v práci jeviti jim strach? Trochu odvahy a trochu svalu musí míti každý horský brach,

který dříví rube, sváží, plaví – škoda, škoda, že nemá dvě hlavy! Silničkou jsme na zásobu vjeli, a juž sáňky, jako v horách zvyk,

v obou bocích hojnost polen měly; vše řetězy staženo, i smyk připoután byl, aby dával těhu, nutě sáňky k volnějšímu běhu.

Staré zkušenosti odkaz je to; kdož by jinak svahem saně ved’? však prý často na přítěži této duch jakýsi zlý a mstivý sed’,

aby vůdce samotěžek sdusil; běda, běda, já to také zkusil! Vůkolní lid vypravuje věru, závistný prý Skalník chodí rád

k dřevorubcům, kteří v pozdním šeru sváží dříví ze stoletých klad, do kterých se družky jeho, víly, za paprsku slunce tajně skryly.

Ty prý, oloupeny o svůj stánek, nesmí s jinými jít v hodokvas, pokad slunko, déšť a teplý vánek na strom nevypěstí odnož zas,

na té samé skále, toho kmene, kde dřív nyly láskou roztoužené. Buď jak buď; já oněm vílám klnu, proklet buď i skal potulný běs,

jež nám na těch svahů bílou vlnu plochý, hladký balvan tajně snes’, při němž, když jsme rejdovali shora, rozpukla se saněk našich svora.

Ovšem, byl juž soumrak tuhý velmi; nechtěl jsem, však otec děl: „Čím spíš zbavíme se Skalníka, té šelmy, tím dřív mně i sobě ulevíš;

poslední juž máme tady saně, dneska, myslím, vyzráli jsme na ně!“ Ó můj bože, my jsme nevyzráli, vyzrál Skalník, ďáblův starý druh,

tři sta kroků domku opodálí tatíček můj smrtí přelstěn stuh’; to mně bídnému též matku vzalo – avšak poslechněte, jak se stalo.