XVI.

Stanuli jsme spokojeni s místem, kde se k hoře tulil kyprý lán, a potulný vytyčili stan u potoka v olší temnolistém;

prohřátý byl den, noc lahodivá, měsíc svítil jako rybí oko, jako stříbro blýskala se niva, a v nebeském modru přehluboko

zlaté pluly hvězdy klidně, tiše; snad že šťastných osudy to byly, které při zrození pán Bůh milý v blankytovou knihu nebes píše;

kdož to ví – já nešťastnou jsem byla – pro mne žádná hvězda nesvítila. Děti spat si lehly na vozíky, ženy s nimi, muži vozů kolem,

Stevo podál; vždyť ty dětské ryky, nesoucí se úvozem i polem, rušily mu spánek prázdný klidu; vyhýbal se nedůvěřiv lidu,

bázliv, těžké v duši nosil trudy, mně jen důvěřoval ve všem všudy; já však nespala jsem, z vánku četla vzdechy tvé jsem, hněvu tvého kletby,

a z té lesknoucí se nebes setby mnohá zrnka v nitro moje slétla žhavá tak, že doposud mne pálí živou jiskrou v troudovitém prachu,

jako tenkrát, když jsme různi stáli, v hněvu ty, já v zaslouženém strachu, a má duše k Bohu modlila se, by ten přeukrutný duše spor,

jako v jaře úboč různých hor pásmem ladných květů pokryl zase. V tom ze spánku Stevo zahovořil a pak křik’, jak kdyby v zem se bořil:

„Pusťte, pusťte mě přec,“ děsně volal, „dosti zlých jsem snův už přenocoval, a té rány v prsu též mám dost; mru, on mrtev, k čemu minulosť

vlečete zas v přítomnosti zář?“ Běžím k němu, hledím v jeho tvář, on však spí, leč těžký snění had na běsné mu srdce náhle pad’,

aby snad v tu zacelenou ránu, kterou po levé jsem straně zřela, jed svůj vkládal, jímž by duše mřela, Strachem jenom dospěla jsem k ránu

a soustrastně tázala se Steva, jaký je to poběsilý sen, kterým dřív než rozbřeskne se den trýzněna je prsou strana levá?

Vyvalil své černé oči na mě, vyskočil a zaklel: „Proč se ptáš? Věz, že skolí všechny moje rámě, kdo mě slídí; málo Stevka znáš,

netaž se a nedbej, co ti z toho, umírá, kdo zvěděť touží mnoho!“ Třásla jsem se při divokých slovech, však když Stevo ráno odešel,

zaslechla jsem v mužů rozhovorech: „Jistě převoznický sen zas měl, že se po polích a lesích skrývá jako zvěř a výrem v noc se dívá;

nač to činí? Pěkný peníz přec za zrádcovu vydělal si duši, když na vlastní připevnil ho klec, Bůh ví, proč teď v spánku ho to ruší,

snad že odved’ ženou jeho dceru, vzav ji ze Šumavy? Blázen věru! –“ Hrozná řeč, zda vše jsem rozuměla? Jak by ještěrka mi v srdce vjela

a proběhla komoru mi všakou, tak jsem ustrnula řečí takou. Pravda-li? Ne! Hněv to jedovatý! A hned zvídala jsem, jak co jest,

až jsem v posled za prstýnek zlatý z babky úst se dověděla zvěsť, že byl Stevo, jehož ruka klatá přibila mi v hrozný sváru den

otce mého na chýžková vrata, jímž byl v půtce v prsa udeřen, a že nyní, v pomsty čase dravém, všude stíhán cizáckým je právem,

proto radš chtěl domů jíti, kde se čardou nedohledné pusty, nebo bakoňského lesa zrůsty lehčej nežli jinde doufá skrýti.

„Mlč o tom a nezrazuj ni dechem, co jsem zjevila ti touto řečí, nač se vydávati v nebezpečí? Mrtvý lehce přikreje se mechem,

když se v noci hustým lesem kráčí, nevyzvídej tedy původ snění ani rány; mysli, že jí není, nemluv o nich chorobnému spáči!

Vždyť máš svědčiť, to je ujednáno, svitne-li kdys ve tmu činu ráno, ten že vrahem otce tvého nebyl, který ondy do srdce ti pad’,

aby se v něm tajně jako had v linduščině hnízdě uvelebil. Teď jsi naší, nám-li ku prospěchu jednať budeš, jednáš v prospěch svůj,

jenom tuto dáti mohu těchu, jinak nelze, Bůh tě opatruj! –“ Zděsila mě pekelná ta zvěsť, mozek hořel, – každý závit hadem, –

v čelo burácela moje pěsť, že tak děsný úklad za úkladem tenata mi vrhal v trpké chůzi, moje srdce, kláno dýkou hrůzy,

krutým žalem sevřelo se rázem a já bezducha jsem klesla na zem.