Zima se končí,
poslední těžké mraky
zakrývají obzor.
V horské škole je tma a dusno,
smutno, vše teskné.
Dva hoši plných tváří
ven hledí temnými zraky,
čelo jejich se vesele leskne.
Druh praví druhu:
„Hleď, sníh taje s luhu,
kouř z domků do nebe míří,
z východu světlo se šíří,
po cestě honí se vrabci;
sníh schází
na stráni z toho mlází,
jen hlavy těch vůkolních chlomků
a doškové střechy vesnických domků
bílou posud mají paruku,
leč kostelní báň líbá slunce již!“
a chytá kamaráda za ruku.
„Co zde v té dusné škole? Pojď slunci blíž,
k teplu, k světlu, radosti,
zde promrzli bychom snad do kosti,
pojď na chvilku aspoň od těch knih,
venku nám radost kývá,
sněhy tam zametá veselý jih
a píská si k tomu a zpívá!“
Za ruce vzaly se děti
a z temnoty školy do slunce letí
k životu zdroji,
k slunci, jež sílou je pojí,
nechť zpět je učitel volá;
život je také škola.