Země se směje,
chci ven,
chci ji uslyšet
a nabrat si
z jejího smíchu
plnou hrstí
do duše.
Ó jak je krásná!
Jak vlní se její vlasy,
jak líbezně zpívá
přidušeným hlasem,
však já jsem malý,
trpaslík skoro,
menší než pták,
jenž se mi směje,
že jsem bez křídel,
neví, že mám ruce
k objímání
a jimi mohu jej dosáhnout
a mohu se smát!