Kráčeli z továrny,
vychrtlí, bledí,
zapadlých nehybných očí,
na lících hrobů růže,
bezvládných rukou.
Ústa byla něma,
jen rty mírně se chvěly,
šeptaly modlitbu. –
Zvolna se ploužily nohy
polobosé;
šat visel v cárech jim s těla,
za něj jej chytaly děti
malé,
zmrzačelé;
křičely a plakaly.
Za nimi roztrhaný
belhal se kmet,
chechtal se divoce,
křivil ústa.
Kňučel jak pes:
hlad.