Na hradě Špilberce je hod; jeť Zikmund Joštův host. Jošt markrabský dřív klobouk měl, teď Němců říšský skvost.
Bylť třetím zvolen císařem, kdo vládnout bude as, zda Václav, Zikmund –či snad on?... Lid divil se i žas’.
Vždyť jako církev, měla v ráz tré hlav i římská říš, tak lidským právům s obou stran rost’ trojnásobný kříž. –
Jošt na Špilberce rozjařen a milostiv je všem, vždyť po úplatě vešel zas v mír s králem Zikmundem.
Hle, skvěle zdobena je síň, a světel rudá zář vše v radost nítí napořád, i Zikmundovu tvář.
Prost hněvu sedí za stolem a sladkou pije tresť, dřív čelo hněv mu ryl, leč teď je vyhladila lesť.
Vnitř vášniv, s klidem v líci děl: „Ej, Jošte, jak jsi mil! věř, nechci římským králem být, když tebe purpur skryl.
Leč nebuď jím též Václav brat, to slib a v slibu stůj a plný pohár, plný džbán mu bedliv opatruj!
To hubí zvolna, jistě však; až vdovou bude říš, pak vím, že z peněz ukrytých mi hojně uštědříš.
Jeť v Horách Kutných zboží dost a zlata mnohá skříň; my Václava-li nelapnem, vždy bude toho míň!“
Kýv’ tuří hlavou chytrý Jošt „Ať jde! žil dlouho dost, a ne-li, snadno pomůžem my dva mu na věčnost.“
I smál se Zikmund potěšen a k Joštovi sed’ blíž, a snědým sluhou kumánským dal zlatou přinést číš.
A na pokrytý dal ji stůl a naplnil až v lem: „Kde není Václav volenec, jsem já tvým – číšníkem!
Co Mělník jest, co Chřibů sklon, co žhavý Burgund sám? z těch dříve otec popíjel, teď pouze český chám!
Jen Tokajské až do nebes můž’ vznésti mysli vzruch, ej, Tokajské má s císařem pít papež jen a Bůh!
Toť tekutý jest diamant, ó, pohleď jen, ký jas! Ba, po tom nelze, Jošte, viď, pít jinakého zas!
Ať říká svět, mnou utlačen že Hegyalský je kraj; mně – nám – svá vína musí dát, viď, není nad Tokaj!
Bůh požehnej ti pohár ten, jen pij, jeť soudek spor!“ leč šeptmo dí: „V třech číších těch je trojnásobný mor!
Z té první blbne každý hned a zšílí z číší dvou, z tří bleskem šlehá v žilách krev a – zmrzne pojednou!“
A hlasně dí zas: „Zdráv buď Jošt, Bůh svatou říš mu chraň!“ a pohár s jedem zkypělým mu chvatně tiskne v dlaň.
Zrak vytřeštil naň chytrý Jošt, číš v tvář mu vymrštiv: „Kdo večer popíjí tvůj dar, ten není ráno živ!
Znám kuchyň černých pusty žen, jich vínem mnohý zvad’; na hloupé hádě s korunkou dnes starší vyzrál had.
Pij sám, sic o dvou koupených tvým zlatem lotrech vím, já přeplatil je; z jedů tvých ti dají násilím!“
Jošt dup’. Dva dráby do komnat nes’ jeden pružný skok – a děsný výkřik Zikmundův splách’ ostrých jedů tok.
I sténal; v loži hlavu zved’, leč přece nepovstal; snů démon rukou železnou jej dále hnal a rval. –
Cookies on Poetry Cove