XV.

Léto prchlo, podzim bral se v kraje; hvízdaje v hvozd daleký si leh’, odkud, seveříky k rukám maje, mlhy válel v šedých balvanech

po korytech potokův i proudů, jako strašidla by sháněl, k soudu. Na západě u večerní době chvěl se nebe zakalený zor,

peřesté se mráčky nesly k sobě, kupíce se nad i pod obzor se všech stran, až v přepodivném honu temně zapadaly v nebesklonu.

Pojedenkrát ještě za soumraku pokraj půlnočního nebe zrud’ jako bělmo hněvivého zraku, když mu brvy stáhne zlobný trud –

mrak se s mrakem choulil zas a trhal, a z vnitř ňader rudé žáry vrhal. Od středu tři sloupy zdatné síly tyčily svůj paprskový dřík,

hned jakoby vyrůstaly v týly, hned zas úžily se v okamžik; myslili jsme zprvu, že kdes hoří, avšak ne – bůh výstrahy též tvoří.

Severní to byla tenkrát záře, ale potrvala delší čas – nejdřív rostla, potom v zlaté páře kryta zvolna bledla, mřela zas;

jenom tam, kde povstala a zhasla, jako dříve obloha se třásla. Za to přikvapili jiní hosté: všude plno povětrných chmur;

nebe, jindy téměř mraků prosté, skrylo tvář, a hejno děsných stvůr s jakous zlobou tajemnou a dravou sklánělo se denně nad Šumavou.

Meluzina lkala usedavě, hněvem sršel černý mraku zor, žhavé hady metal horám k hlavě, z bahen vstával těžkým kouřem mor,

a po smutně šeptajícím vřesu balvany svých jedů valil k lesu. Horský vítr ostřej’ pohvizdoval, lítěji vždy kolem dupčil výr,

že i v skalním úkrytu se choval polétavý druhdy netopýr; i ta sova zahoukla si chvojím: nepůjdu dnes na lov, dnes se bojím!

Každou chvíli slunce po západu z jiné strany jiný vítr dul, snad že slétaly se v jakous radu; starý buran hroznou zradu kul:

k zlostné práci volal svoje sluhy, palice jim dada v svalné pruhy. Tak to kuly; já však z blízké stoky, zlou hnán tuchou, mnohý kámen snes’

na mé střechy rozložité boky, by jí některý z nich neodnes’; znalť jsem vždy ty líté jejich zrady, když dávaly hlavy dohromady.

Byl jsem hotov dřív, než započaly; však tu noc jim hvízdal seveřík, a hned větry jako kanci hnaly přes balvany, stromů padlý dřík;

vyly, ryly, kňučely až děsno, prchajíce z pláně v kmenů těsno. Každý jinak lítil se a řádil: jeden valouny hnal ložem strouh,

jiný zase do parostu pádil, aby svlékal stráně z křovných rouch; jiní zase při zběsilém hodu se skalnatých srážely se schodů.

Jeden štěkal, jiný řval a chroptil, jiný širočinou sekal v chlum, onen z jícnu štěrk a kámen soptil, jiný mrskal vln divoký tlum;

jiný jakby zpátky hnát chtěl řeku, úžlabí jí těsnil v strašném skřeku. Jak roj ďáblů z pekelného česla, tak se netvorů těch kletá směs,

kryta pláštěm noci, zhoubně nesla drtit ňádro skal a mýtit les; a jak v oře vlk, když hlad ho pudí, zakousla se v Šumavino hrudí.

Čemu duch se klaněl po staletí, písní opěval a láskou střeh’, vše to zničil, zdusal jako setí; v sosny jako v sítí hroch si leh’,

a co klům se namanulo k plenu, vyvráceno bylo od kořenů. Hrozný buran semo tamo lítal; jako vůdce, děsně rozkacen

hned vodami na jezeře zmítal, hned, za žezlo vyrvav starý kmen, jako pírkem nad hlavou jím točil, nutě v boj, kdo z čety nazpět skočil.

Přes jezero s jedné k druhé straně netvornou svou paží stavěl most: hrotil balvany a na jich hraně kladl z jedlí upletený chvost;

a co lesem nabral klad a klestu, v chechtu házel na tu svoji cestu. Po tom mostě jeho sbor se valil, on vždy v předu; strašná jeho žeň!

Co mu v cestě bylo, strh’ a svalil, jako vetché stéblo uťal peň; takto širokou si cestu mýtil, po níž dále děsný hon se lítil.

Bouře třásla perutí svou dračí, jako tetřev, prabydlitel skal, když se při tokání v kruhu stáčí, v slabšího by soupeře se dal;

hned zas, jako koráb vlny oře, ryla hněvem v hor zelené moře. Toulaví té vřavy nájezdníci do našich též tloukli okenic,

my však modlili se při hromnici; a když lítilo se nanejvíc ono hejno samým peklem štvané, děli jsme: „Tvá vůle staň se, Pane! –