XV.

Když Václav vkročil ke své druži, zřel na stolečku kytku růží, jichž milý ovanul ho dech, a všecek zaražen se tázal:

„Aj, kdo pak kytici tu svázal, kde bereš krásných růží těch?“ A Jana klidně odvětila: „Já překvapena jimi byla.“ –

„Tak! Ponejprv?“ – „Již vícekrát; pan Jarý, kde je jakákoli, ví o všech růžích po okolí a má ty květy nejvíc rád.“ –

„Proč si jich tedy nenechává?“ – „Snad ví, že též je ráda mám, a proto nejhezčí mně dává.“ – „Což pošle je, či přijde sám?“ –-

„Jak kdy! To od těch dob je asi, co po tobě jsem zasteskla si; on těšíval mě všelijak –“ tu přes tvář Vášovu líť mrak –

„a na jaře, když chodil v les, vždy konvalinek nosil směs, jak právě ty dřív z tichých skrejší, však mám z nich posud nejkrásnější,

zde v Kollárově Slávy dceři.“ – „A růži?“ „Žádnou!“ „Kdož to věří?“ „Aj, Václave, kdy lhala jsem?“ – „To v nouzi přihodí se všem!“ –

„Mně ne!“ – „Rád tedy věděl bych, proč růže bereš darem, Jano?“ – „Můj Bože, což pak je to hřích? Brát květiny můž’ každý!“ – „Ano,

kdo jiného cos za to dává!“ – „To, myslím, pořídku se stává, a já – já nevím, co bych dala, ať matka splácí, když to vzala.“

Tu Jana z duše zasmála se, a Václav klidněj mluvil zase: „Toť dosti laciné jsou dary! A co pak dělá pořád Jarý?“ –

„Vždy pilně pracuje a v tichu,“ zas Jana děla bez ostychu, „a při kreslení vždy si zpívá a večer s námi hovořívá.“ –

„A co?“ Václav se rychle ptal. „No, vypráví, kde měříval, než přišel sem, jak lesy stály, ký život na Třeboňsku byl

a jaké zábavy a bály za masopustních ondy chvil, a mne se ptal, zda u nás kdes též někde slušný bývá ples,

a že bychom pak mohli snad naň sanici si udělat, – a různé věci jizbou letí – kdož může míti na paměti

těch rozhovorů pestrou směs! Což navštíviľs juž také ples?“ „Ne,“ zalhal Váša s tváří smělou, leč duší hněvem rozkypělou,

„bál netěší mě zhola nic!“ – „Já též netančím ráda sic a mnohých tanců neznám skorem, leč na ples jíti přála jsem,

tož otec děl, že pojedem snad letos s panem taxátorem.“ „Tak, tak?“ děl Václav usmívavě a s dobře nastrojeným chladem,

„toť nutno při děvčeti mladém,“ ač prudce hnala se mu k hlavě krev rozpěněná žárlivostí, leč věděti chtě stále více,

děl k Janě sháněje mrak s líce; „To vděčni buďte svému hosti, když dobrý tak a hodný tuze.“ „Ba jsme; on skoro z každé chůze,

když se svým strojem kráčí ven, mně kvítí staví do oken. A dvorný je! Víš, co mi děl, když, lilji zlatohlavou nesa,

pln radosti šel domů z lesa?“ – „No?“ – „S úsměvem ji přinášel řka: ,Řídká přírody to dávka v těch hvozdech zde i vůkol snad,

a vy jste také zlatohlávka a lilijí jste dosavad; nuž vezměte ji, slečno, darem a před slunečním kryjte žárem

ji v modlitební knize kdes, a buďte navždy jako dnes!’“ „Tak!“ smál se Váša, „cudný pán; leč před tebou jen asi bude;

dost děvčat chodí lesem všude, a nad síň útulný je stan, kde bujné boučí sněti shýbá, a myslivec, to, myslím, víš,

rád s květinami chodí spíš a potom objímá a líbá a lásky v úděl má vždy víc. Proč, Jano, tak mi nejdeš vstříc?“

A jak by se byl smysly minul, na bujná ňadra Janu vinul a líbaje ji, pravil zas: „Ten Jarý vstoupil mezi nás,

leč neškodným se musí státi, buď volna důkazy mi dáti, jež dává děvče jenom tomu, kdo ženou si ji vede domů –“

a zbujné krve v divém plání a náhlém smyslů vrávorání a citů rozjitření ruče v ráz Janu svíral do náruče.

Tou vášní náhle ulekána, jak vyděšena křikla Jana, a velký před besídkou pes, jenž dřímat zdál se, hlavu vznes’

a hněviv štěkl kolikráte. „Co za bestii v domě máte,“ děl Václav všecek rozhorlen, „či divoký je hafan ten?“

A na to – ve tvář krev se lila – mu Jana plaše odvětila: „Můj strážce je to – Ryse, viď, pan Jarý vychoval ho tady

a nyní průvodcem mi všady.“ – „Pryč, sprostý štěkoune, se kliď,“ děl Václav, „hloupý jsi a líný jak vepř,“ a kop’ ho do slabiny.

Pes zaúpěl a zaštěkal a na Vášu se hněviv vzpial, leč ustrašena Jana vzkřikla, než řada zubů v tělo vnikla,

a volajíc psa rychle k sobě, jej hladila jak máť své robě. „To věru podivné jsou mravy,“ děl Václav znova rozhněvaně,

když pes dal hlavu na klín Janě, „ten hafan napadne mě dravý, a ty ho hladíš ještě k tomu!“ – „On neublíží pranikomu,

a konal, obrana co žádá...“ „No, tak si ho měj jenom ráda,“ děl Váša, krotě hněv z té výtky, „jen nebeř ho juž do besídky;

když přijdu, chci být s tebou sám, bych řekl ti, jak rád tě mám, a zbaven ohledů všech pout moh’ k srdci tebe přivinout

jak při prvním dřív políbení.“ „Ó Václave, to juž tak není! Tys jiný mnohem nežli prv, tvá řeč je divná, všecka jiná,

žár v oku máš, a chmura stinná mě ze stažených straší brv. To láska není, to je zmar; v strach mění se mi snové zlatí,

tvých ňader teplo na požár a na bludičky v rudé slati tvých očí hvězdy; žel, ó žel! Proč nejsi, jak jsi odešel,

tak milý, tichý a přec vroucí s tou řečí jako květy prostou, jež na lučině lesní rostou, když slunečko ji líbá skvoucí!

Ach, škoda mladé lásky naší, mne vášeň tvoje nyní straší.“ „To hněv je na smělého soka, jenž přízně tvé si dobyl teď,“

a jiskry sršely mu z oka, „leč já mu neustoupím, hleď, v ráz hodlám všaký odpor zmoci, dnes ještě půjdu k tvému otci

a řeknu, že si tě chci vzít hned za ženu, a pokoj mít.“ A Václav k odchodu se zdvih’, leč Jana, pozvedajíc hlavy

a mníc, že Váša v žert to praví, by zahnal duše její mraky, své kalné vyjasnila zraky a v srdečný se dala smích,

i prohodila jako maní: „To bylo by tak studování, a důstojnost též pro mne nová, až před oltářem bych tak stála,

já, milostpaní studentová,“ a znova upřímně se smála. Leč Váša, smíchem podrážděn, zřel žhavým okem v náhlém hněvu

na znova polekanou děvu a mluvil, divé vášně plen: „Nuž dobře tedy, jen se směj, a psa i Jarého si měj

a bav se s ním a bluď s ním v lese, kde můžeš potkati ho hleď a do bálu s ním také jeď, nač dávno srdce tvé se třese;

den ze dne zpívej s ním, jak chceš, a na ústret mu z domu běž, a při vášnivém ňader vznětí přej všeho mu, co mně jsi dnes

zde odpírala při objetí; déšť polibků mu v úkoj nes, víc, nežli žádá, než chce mít, až lásky tvé pak bude syt

a v smíchu ukáže ti záda, snad měla bys mne zase ráda. Leč znám již svět a nejsem z těch, jež nazpět vodí lásky spěch,

a nedbám takých hloupých ctností, spíš, jak ty s Jarým, ještě dnes též nalíbám se do sytosti; mně fiflenství se hnusí, věz,

i cudnost hloupě ostýchavá, jež teletem se hlídat dává či řeznickým psem od milána.“ A beze slova stála Jana

a ulekána nevěděla, co na to vše by říci měla, a mníc, že hněv to planých zvuků, a v důvěře, že vše se změní,

vstříc k smíru vztahovala ruku; leč Váša v stálém rozčilení, jak smyslů zbaven, ze všech sil ji zlostně nazpět odstrčil

a v zlobě, nehodna jež muže, i z vázy vytrhl jí růže a vrh’ je k nohám bledé Jany, z úst chrle různá slova hany,

a Rysa v žebra nohou bil, že kňuče bolestí se svil a na celém se třásl těle; pak v smíchu zrovna divokém

děl k Janě: „Vidíš, v klín ho vem, dost posud nemá-li, to tele, – a věz, i toho pěst mne zbaví, čí ruka ty ti dary snesla!“

Leč Jana na lavičku klesla a v pláč se dala usedavý, když Václav od ní odcházel a na celém se těle chvěl.

Z počátku Jana uzardělá jej mile nazpět volat chtěla; když zřela však, že v stálém vzdoru ni „S Bohem“ nedav, zlícen, bled,

jak poplašený přeběh’ horu a k ní se nazpět neohled’, tu ustal slzet její zrak, lesk jejích zornic chvěl se však

jak bílý motýl v hravém sletu na anemonek modrém květu. S lítostí v ustrnulém líci svou utíkala na světnici,

kde na tvář malé ruce dala a z hloubky duše zaplakala. Té chvíle přišla z Vídně zvěst, jak Váša žil a jaký jest,

jak zničil ducha si i tělo, a ze Střelových úst tu znělo: „Ten ničema! Tak klamal nás, leč dobře, v čas že všecko víme,

teď kolem Chlumu vystavíme hned proti němu řádnou hráz. Pan Jarý, jenž má lesním být a pro život si hledá družku,

mně ondy říkal o Janušku; nic nechci proti tomu mít a nebudu mu klásti mezí, jen Januška-li také svolí,

jíž Dolejš zase v srdci vězí, což nyní dvojnásob mě bolí.“ A paní zas: „Ba, máme chvat té proti lásce bojovat;

mně také líp se líbí Jarý; máť vznešenější ducha dary, tož nechť si vezme Janu hned, když rád by k oltáři ji veď,

jak ondy vyslovil se k nám; já ráda mu své dítě dám.“ Tak v srdci s postrachem i v líci se paní s mužem rychle shodli,

co konat, v Lipovsku-li prodlí dél Václav, a jak Janě říci, by zahnala jich čela vrásky a nechala té divé lásky.

A ruče starostlivá paní v síň dceřinu šla jako maní, kde od Jany, jež v slzách dlela, se rázem všeho dověděla

i jaký Václavův byl svod; a Janin žal byl paní vhod. „Aj, proto stesk tvůj snad a žal, mé dítě zlaté,“ děla k dceři,

„ten střeštěnec by za to stál! On vlastní mírou tebe měří; bylť bez toho to pouhý zvyk, dál nesmí ti juž srdce rváti

a kazit tě, ten urputník, je potřebí mu lekci dáti. Toť věru manýra je nová, bít v hrubém nevzdělanců truce

psa do žeber a dívky v ruce; my ovšem dříve jsme mu přáli, leč hada na srdci jsme hřáli, jenž tajně uštknouti nás chtěl –

či za sklepnici tebe měl? Hleď, zdaž pan Jarý tak se chová? tenť s něhou úslužnost je sama a dvorný, řádný mladý pán,

a potom, jak je vychován! Ať s tebou sám, ať já jsem s váma, je vždycky, jak to slušnost žádá, a budoucnost má také skvělou,

leč sprosťák, jenž se s tebou hádá a řečí dotěrnou i smělou ti fiflen spílá jako spíš, můž’ hajným býti nanejvýš...

juž nemluv s ním.“ „Až odprosí mě!“ „Nač? V něm to neslušnosti símě zle vzrostlo; ne! S tím jsme juž kvit, já nepřeju si zde ho mít,

on nás i tebe, dítě, klame, vždyť zkoušek neudělal též, je samá přetvářka a lež, my psaný důkaz z Vídně máme,

jenž z rektorátu přišel dnes, a k tomu jiných zvěstí směs. A ženit se chce? tak! a hned? no, to jsou tady ještě jiní,

kdo rovněž oženit se míní. Že smála jsi se, to mu patří; ni za dvě léta, ani za tři by živit tebe nedoveď.

A kdo ví, zdali vystuduje, vždyť místo chodit do koleje, jen v krčmách pivo v sebe leje a v proudu sprostých zábav pluje.“

„Snad jenom pomluvy a klepy!“ – „I ne, dnes nejsme juž tak slepi, a známe žití jeho spěch! Když šel, ať šel, i ty ho nech;

ne, nemysli juž na tu věc, rci, stojí-li pak za to přec?“ A k dceři sklánějíc se níž, zas v sladké řeči děla zvuku:

„No, Januško, výš hlavu již, pan Jarý má prý slovo dané, že z jara polesným se stane, a říkal nám juž o tvou ruku.

Co říkáš tomu, dítě zlaté?“ A Jana s lesklou v oku září jí k ňadrům sklonila květ tváří a děla: „Ach, proč dnes se ptáte?“

Té noci Janu, žalů plen, na mlžná křídla pojal sen, v němž Vášových jí hněvů příval hnal v bolestí a žalů směs

a Jarý těšil ji a zpíval a novou kytku růží nes’. Co to se dálo, po zlém sporu spit vášní Václav lesem šel,

a maje srdce plno vzdoru, jak osyka se třás’ a chvěl a mumlal: Muselo to být; či Jarého mám sokem mít?

Proč ustavičně snášet mám ruch žárlivosti stále tužší? však náhle dělo mu cos v duši: „Ty hříšníku! Nebyľs to sám,

jenž zavinil jsi, co se stalo? ač nevíš ještě posavad, že srdce, jemuž jsi dřív vlád’, juž na věky ti výhost dalo.“

A tak hned lítost srdcem táhla, hned bouře zmítala jím náhlá, a Váša v ňadrech hněv i žel zpět místo blaha nesl domů

a jako zpit se potácel, až nad hořejším mlýnem v lomu, vždy více rozrušen a bled, na křemelový balvan seď,

by vyplakal, co v hruď mu kleslo... A slunce k západu se neslo.