XV.

Šel jsem dychtiv rychle ke kameni, a jak by mě Boží stihla rána, tak má bylať ukována, oko žaslo plno udivení:

u kamene nuzně přioděna, s dítkem v paži snědá dlela žena, jíž se chorosť v ňadrech zakotvila; mně tušení srdce ohněm vřelo

a když oko v tvář jí pohledělo, Maruša, má Maruša to byla! Strasť a lítosť, loupežníci krutí, s lící pel a se rtů nach jí vzali,

a jak jiskry v popelové suti krásné někdy oči umíraly, řídký vlas jí s bledých splýval skrání, z hloubky ňader mdlý se vinul dech,

v jehož vlnách siných na ústech smutně zachvělo se: „Smilování!“ Chladný pot se řinul ženě s čela, dítko však, květ divokého trsu,

mlékem svého vadnoucího prsu – jedem blízké smrti napájela. Vzkřik’ jsem udivením, zpět chtěl ruče, avšak svaly byly ukovány;

nechať znova vzkypěl pramen žluče, nechať znova krvácely rány, nemohl jsem nazpět hnouti nohou, a tak stál jsem nad tou přeubohou,

kterou všecko, vše mi bylo vzato. – Avšak dítko, zdali mohlo za to, že mně připravila takou trýzeň? Dítku vstříc jsem nesl svoji přízeň,

již by věru každý člověk jistě stejně věnoval mu na mém místě. Sklonil jsem se k nešťastné té ženě, šatem stíral chladnou krůpěj skrání,

až zas zřídlem prýštícím se v stráni zpět k ní duše slétla osvěženě: zorná víčka vzhůru pozvedla se – ach jak mdle! vždyť nebylo jim síly –

a zas tmavé řasy zaklopily kalný skvost, a žena v strachu zase ruce k dítku přiložila křížem, jako by se o ně v smrti bála,

a zas klesla v náruč němým tížem, tak že mrtvolou se býti zdála. – Na rychlo jsem píli zdvojnásobil, až konečně zruměněla tvář,

a pel rudý rety přiozdobil; leč když oko chabou svoji zář neslo v husté brázdy mého čela, které žal v ráz oral s hněvu ďasem,

vzkřikla Maruša a tak se chvěla, jako stéblo pod námelným klasem, až vyhaslé zvednouc zřítelnice počla smutným hlasem kajicnice:

„Odpusť mně, měj se mnou smilování, nezatracuj ženy ve svém hněvu, před smrtí jež jde si pro úlevu, aby lehčím bylo umírání,

které bez tebe mě stále hněte, a jež mírní jenom tento plod plané lásky, divoké a kleté! Ďábel byl, jenž šíp mi v srdce bod’,

kterým duch můj ustavičně strádá, ale dítě jeho, jež zde zříš, v němž mé lásky i mých hříchů říš, neskonale doposud mám ráda.

Hrozný čin byl, že jsem zradila tě; divé vášně netušený vír v duše propasti mi bouřil klatě a bral úmysl můj jako pýr.

Ach ty struny srdce chorobného, slabé tak a napjaty tak tuze, ozvaly se zvukem hlasu zlého; já sic slyšela je v děsné hrůze,

ale nelze bylo, bych je strhla – v propasť hříšné lásky jsem se vrhla, z níž mi nebylo již vybavení, jako pro mne více žití není.

Rostla černá propasť, šířila se, marně bojovala duše moje, polibek tvůj ved’ ji do pokoje, leč zrak svůdce v děsnou bouři zase,

až posledně slovo, jímž jsi hněvně káral onen rozruch mysli dravý, důkazem byl, že jsi poznal zevně srdce mého hrozné dračí hlavy,

jejíž obětí se nitro stalo. Choré srdce mé jak hříšné dítě v temnější vždy propasť upadalo, a když v mlaka šel jsi na úsvitě,

za Stevem jsem prchla jako zmije, nedbajíc tvé posněžené šíje, která o mne takou péči vedla, a když váhala jsem, žalem bledla,

nebo strach mě bodl v boku levém, vše skonejšil Stevo černým okem, nebo jakés zvěsti sladkým tokem, nebo zvukem fujary a zpěvem;

však když nejhůř bylo mému srdci, byl tvůj sokol útěchou mi všakou, on jen zorem v nitro mohl vrci naděje mi jiskru, téměř takou,

jako ty, když oko moje rudé k tvému pozvedlo se v prvním želu, a ty, ukloniv se k mému čelu, říkals: Doufej, zase dobře bude!

Nevděčná – i toho jsem ti vzala! Též běs závisti mi v nitro sedl! však Bůh chtěl, by sokol ten mne vedl, aby duše vraždou nezoufala,

pokud zrak tvůj sluncem v ní se dennil, který hřích ni Stevo nevyplenil. Ó jak mě to nazpět hnalo plaše k tobě, dobrodinče, na samotu!

Často proklela jsem písně notu, kterou za své vzalo blaho naše, ale jak, jak navrátiť se k tobě? Bránil stud mně, bránil mně tvůj hněv, –

jak jsem mohla vstříc tvé svaté zlobě a tvou znova rozpěniti krev? Nemohla jsem, strádala a vadla, s Stevem probloudila kraje rodné,

až konečně v kořisť jsem mu padla... Posud mě to v srdci dýkou bodne, pomyslím-li na ten hrozný čas, – ó, kéž by můj život klidně zhas!

Kam mě moje touha mocí nesla, nechtěl on, těm vyhýbal se luhům, kde pad’ otec v oběť ďábla druhům a já polomrtva na sníh klesla,

až jedenkrát, snad že mně přec k vůli, na vozíky v kraje jsme se hnuli, kde jsem žitím k věčné smrti vstala, a já prostřed žalu zaplesala.