Dědeček dlouho stonal
celou zimu, chvěl se,
mráz jím lomcoval,
v kožich přioděl se:
„Vnoučku, vyveď mne ven,
hlava mne bolí,
usednu v poli.
Zima mne posud moří,
venku je lépe, tam život hoří;
v polích, tam u muk božích,
dá na mne slunéčko teplejší kožich!
Všude kam slétlo,
očima do srdce radost mi vnikne,
tam zhlídnu v zlatě dnes
pole svá, luka i les,
otcovskou chalupu
i vás, mé děti!
tam bude teplo.