Viz jak vystupuje
z roklin skal,
černýma očima,
pohádkovýma
vyhlíží z lesa,
ze své ložnice,
a zvolna kráčí
do kraje. –
Jemnou rukou hladí
laskavě
keře a stromy,
stoupá do údolí
k lidským obydlím,
klepe jim na okna;
vchází do vnitř;
bere jim laskavě a jemně
nářadí a nástroje z rukou,
klade jim ruce na srdce,
líbá je a
odchází dále,
kde v továrně
kladiva buší
a bledé tváře
k dílu se chýlí.
Stojí u nich chvíli,
zadržuje silné paže,
vrhá kladiva stranou
a velí a káže:
„Dost!“ a z očí jí slzy kanou
slitování.