Vyrůstá záře, stále se jasní,
pod křídly vánku jak moře se chvěje,
jak čelo básníka, nadšen když básní;
v mohutných vlnách světlo blíž spěje.
Oj, světlo, světlo, živote, vítej!
Hle, hvozd i skály v růžích se stápí
nuž, také svěžest duši mé skýtej;
hněv odplav všechen, jenž srdce mé trápí!
A již mne lapá bělostnou paží,
duši mou v radost života nese,
krev v žilách jasní, rmut jejich sráží,
srdce se třese,
oko se nítí;
živote, světlo, neste mne v žití!