XLIV. JIŘÍ.

Bez rakve, míru Zikmund král na kámen hrobky sed’ a halen v zlatotkaný plášť svár s věčným soudcem ved’.

Chce prchnout Zikmund, nelze však; zlých duchů černý tlum kol chrámu krouží rozkacen a hlídá svatý dům.

Vztek s žalem hlodají mu hruď, i klne sobě sám, že Strachem do základův až chví mohutný se chrám.

A choulí se a bije v hruď a rve si šedý vlas. Tu těžkou chůzí duní chrám – slyš! Kdože vchází as?

Kdo jest? ó hrůza, viz, ó viz! král ruce k prosbě vznes’ – to velmož jedním okem slep, leč druhým blýská v děs!

A z plátví blesky srší kol, že celý boží stan se leskne, jak by plamenem byl sterým rozjásán.

„Toť Žižka!“ zajíká se král, „ó hrozná, hrozná věc, leč ne, to jiný – mstitel; viz, to smělý Vítovec!

Dřív mému rodu úslužen, teď odbojným je lvem, toť on, jenž moje Uhry zbil nad Báčským Zomborem.

S ním přišel táboritský lid; ó, znám ho dobře, znám, a na porážku vítkovskou si v zlosti vzpomínám.

Co ti zde chámi chtí? Aj, slyš!... A smědý vůdce děl: „Zde Zikmund leží ničemník, jej rád bych uviděl.

Co z vášní zhnětený ten rab k svým věrným v peklo slét’, jest orloj času pošinut o dvakrát deset let!“ –

Tu před Vítovce zbrojnoš stoup’: „Slyš, statný vůdce náš, já z hrobu vynesu jej sem, když svolení mi dáš.

Tam stupně, u výš sochu viz, to hrobka jeho jest, té stvůry smí-li pomník as má povaliti pěst?“

A bez svolení kráčí blíž: „Oj, vůdce, pohleď přec, to není socha, schoulený to bílý kuklenec.

Snad upír!... Ha, to Zikmund král, ty vpadlé spánky znám, vždyť kejkle jsem mu robil dřív i jeho kuběnám.

Já jeho bičem týrán byl, nechť vše jsem konal v let, můj šat byl pestrý vpřed i vzad, pln rolniček a tret.

Něm tenkrát jsem ho poslouchal, leč vysníval jsem čas, kdy v prsa bych mu vrazil nůž a lidu prospěl zas.

Však než jsem s břitkým ocelem svůj hněv mu v prsa vryl, již satan nedočkavý sám jej náhle zaškrtil.

Zde sedí teď, jest upírem ten české síly vrah, snad nechce ani Hospodin, by rozpadl se v prach.

Ó, slyšte, posud klne ret; slyš, vůdce, pusť mě s ním, já upírem tím jak on mnou lid trochu pobavím.

Dnes v Praze nádherný je hod; tam dám se na pospěch, by kejkle svoje ukázal král histrionů všech.“

A svoleno. – „Hej, můro, spěš, tuž zpráchnivělou kost, vždyť bude tobě dokázat svých kejklů hotovost.

Dnes jásá v Čechách luh i les i sad i chýš i hrad; vždyť v Týně králem nastolen jest Jiří z Poděbrad.

Tvůj chytrý zeť je mrtev, věz, i hlaďounký tvůj vnuk, dva pro ně šípy vsadil Bůh na smrtonošův luk.

Ten jeden u Nesměl se vbod’, jím pyšný Albrecht zbled’, a druhý v něj, jenž pohrobkem na český stolec sed’.

Věz, můro, vyhynul tvůj rod, ty’s marně v světě žil, co hrůzou proň jsi vystavěl, čas bleskem rozbořil.

Co’s konal, zničil Bůh i lid, je volna česká říš, a Husita v ní králem jest, spěš, spěš, však uvidíš!“

I zatřás’ sebou chuchlenec a zděšením se zved’, chrám chvěl se jeho zakletím, leč klnul naposled.

V ráz skokem zdatně zpruženým muž na něho se vrh’. „Chceš prchnout? Ne!“ A rozhorlen jej paží na zem strh’.

„Pojď, na náměstí pražském dnes je všechen národ slit; zda tuší, že mu v žert a smích ty přijdeš zakejklit? –

Že ne, že nepůjdeš? Nuž, věz, mé srdce hoří mstou; co býval jsem, jsa sluhou tvým, jsem posud Husitou!

Buď také ty, čím dřív jsi byl a zvykni novým hrám; byl’s všechen věk svůj kejklířem, a proto kejkli nám!

Jak radovat se bude lid, jen pojď, však jsme tam hned!“ A krále silou nezdolnou za dlouhé vousy zved’.

A z chrámu vyvléká ho ven, s ním všechna spěchá druž, a ve příšerných mračen loď je vznesla bouře juž.

Mil na sta létli v okamih, až bleskokřídlým snem král Zikmund v šatě císařském stál v Praze před Týnem.

Leč stokrát větší kouzlil sen to české město měst: v šíř širou sáhá, v dálnou dál – a přec to Praha jest. –

Zří vůkol Zikmund v neznámých i známých lidí tvář, leč nač ta jejich zvědavost, nač jejich očí zář?

Zhlíd’ otce Karla Zikmund král, s ním slavných kmetů řad, proč ti as opustili hrob? Či neumřeli snad?

I bratři Václav, Jošt i Jan dnes zavítali sem, i všickni ti, kdo padli v hrob kdys jeho úkladem.

Je s Albrechtem zde Ladislav, dvou tváří jeden rys; hle, jeho vnuka útlou hruď, kam dědův hřích se vhryz’.

Tu zlatovlasých dětí shluk, tam starci jako sníh, i svůdný zjev zhlíd’ Barbořin u chrámu na stupních. –

Kol stoji kněží, páni, lid i vojsko, samý rek, jim v čele Žižka s Prokopem a s Loudou Prokůpek.

I Hromádka tu s Roháčem, i z Husi Mikuláš; „hle, Zikmunde, ký čestný dav, jak vzácné hosti máš!...“

A letmo s králem v jeden ráz muž vprostřed lidstva sběh’: „Viz, lide, práv tvých loupežník a mistr klamů všech!

Tvůj kejklíř: Zikmund! Lotře, slyš, plášť králů s beder střes a šaty cetkou zdobené na býčí šíji věs!

Vždyť ve Vlaších jsi chodil rád – lid Sienský zná víc – kdys v šatech služek přestrojen žen vilných do ložnic.

Nač bláznu kolem kyčlí meč, nač pás? Ty’s šašků druh, radš s rolničkami čapku vem a třepák za popruh!“ –

„Ó, přestaň,“ prosí, supí král, „a v rozchod lidstvu kyň, „dám v zlatohlav tě přiodít, dám zlata plnou skříň!“

„Snad zlato z rakví, chrámů lup? Ne, zlata máme dost, lid po železných útrapách chce zlatou veselost!

Viz mladá srdce! Z nich nám všech proud zlata tryská vstříc, a kolik stříbrných zde hlav, i tolik klenotnic!

Tam v čele chrámu reka viz! Vzor síly, vlasti vděk; jím znova vzkřísí věčný Bůh, co ty’s nám zžeh’ a stek’.

Proč chvěješ se, proč poklesáš, však tušil jsi to kdys; či neznáš Jiříkovu tvář, tu vznešenou? nuž, viz!

On král náš, pýcha naše, hleď, a naší slávy jas; tu křižovanou tebou vlast on vzkřísí v život zas.

Ó, český lide, zaplesej!...“ A jaře zní to v dál: „Zdráv, zdráv buď Jiří z Poděbrad, náš Milostivý král!“

I strne Zikmund hrůzou jat, strach rve mu každý oud; co konal, myslil, doufal kdys, vše kleslo v prach a troud.

I sténá, volá rozlícen: „Tož všecko marno jest, má sluze Říma odplatou ten, Kriste, býti trest?“

A zděšen Zikmundův je zrak, hruď znova tuhne v led; hle, na Týně kde výklenek, zjev Poděbradův zhléd’!

Má na temeně český skvost a v ruce korouhev, rub kalichem je ozdoben a na líci je lev.

Jak svatý Jiří stojí tam, a tyče ostrý hrot v saň s lidskou hlavou ryšavou pln junné síly vbod’.

V tom ještěru tak příšerném se vidí Zikmund sám a cítí, jak mu vniká hrot až k ňader útrobám.

Jat bolestí se v klubko svil, v tom Jiří znova bod’ – a drak – on – hlavu ponořil u vlastní krve brod.

Král zachroptěl a – procitnul a v žalný dal se sten: „Ó, lékaři, vždy víc a víc mě černý moří sen!

Sen krutý, děsný! Kde to jsem?“ „Jsi v Telči, pane, již, však zítra v Znojmě útulném líp sobě pohovíš!

Snů nelekej se! Sen je klam, kouř z ohně žití, dým!...“ „A kde je vůdkyně mých žen s tím srdcem růžovým?“

„Vždy za námi jde, jen se ztiš, a přijmi léčnou tresť!“ – – I vzal...Snu jinakého v ráz jej v spánky bila pěst.