XLIII. V RAKVI.

Na starém hradě vlašimském je slavný kvas a hod, číš o číš zvoní, v dvoranách vře hlučný chorovod.

Jen Zikmund ztich; dlí v myšlenkách, jak krášlil by svůj hrob, jenž ve Varadě zbudován je posud bez ozdob.

A přemýšlí a vymýšlí – chor usnul mimoděk, a duše poplašený oř dál v třemenech ho vlek’...

Zří mrtvolou se v rakvi král, je lidu vystaven, co jeho bylo, kancléř Šlik vzal jako říšský plen.

Před císařovou mrtvolou vše zničeno je v ráz, i pečeť zlámána i meč – a trůn je prázden zas.

Mnich klečí králi u nohou – jak ohyzdná to tvář – toť Štěpán z Pálče. „Co chce mít,“ dí ze sna král, „ten lhář?

Co chce ta lebka hranatá, ten rudý očí žár a jeho ruce? ...strašno zřít! Co chce ten ďáblí spár?“

V tom k Zikmundovi mluví mnich: „Nu, dospěl tedy čas... jak ondy v Kostnici, však víš? jsme dneškem svoji zas!

Máš, pane, pěkný v rakvi šat, jen řásný schází plášť, ej, kdo tě znali, vzácný dar ti v rakev dali zvlášť.

Ty lehké botky sultán dal, ten řetěz – Uhrů říš, ten provaz k albě z Prahy máš a z Říma zlatý kříž.

Leč svíce tvojí rakve kol jsou samý rudý hřích, ten jejich plamen z výhně kdys se prostřed pekla zlíh’.

Jak shoří, pospíšíme k nám, jeť chladno v síních těch, ač nadšena je všecka říš, že konečně jsi zdech’!“

A Páleč do smíchu se dal, že zachvíval se chrám, však ne, to není on; ten mnich toť ďábel z pekla sám!

Král volat chce, vše marno však, něm jazyk jest a tuh’, skráň těžká; okem skleněným jen plachý zírá duch.

Zvon hrana zvoní; v smutku síň, lid spěchá odevšad; mnich na Zikmunda zakýval a zmizel: v dlažbu pad’.

„Hle, mrtvý hříšník, živ-li zas?“ lid v jeden volá sbor, „že nelze víček přiklopit na vyvalený zor?“

Vše marno! Křižuje se lid: „To věru boží trest: Hle, Zikmund král jest upírem, hle, běsem v rakvi jest.

Viz, pane Albrechte, ó viz, jak ohaven tvůj tchán!“ „Sem, víko naň, ať střebikrev je raděj pochován!“

I dáno víko na rakev a mnohý vbit v ně hřeb; král vidí, cítí: tuhý hrot mu čelem vniká v leb. – –

V svém loži děsně zaúpěl a mrazivě se třás’, však neprocit’; sna temný kmit zmát duši jeho zas.

Tlum ozbrojenců rakev zved’, a v rychlém chvatu ztad již v černém voze Zikmund král je vezen na Varad.

A vezou jej a nesou jej a mají velký spěch; „Ej, nemáme ho potopit snad v křížských močálech?

Těch ondy úzkostně se bál, tož za trest v nich se top’... Nač s mrtvolou se vléci dál? hej, kněže, pojď a krop!

Pak v bahno s ním, tam dohnívej ten pyšný ukrutník!“ „Líp v temnou hrobku pod kámen,“ děl k lidu kancléř Šlik.

„Vždyť beztoho si ondy přál’ mít vyklenutý stan, kde svatý Uhrů Ladislav spí klidně pochován.

Bylť ondy světci u nohou kus svaté půdy vzal a císařský si náhrobek blíž jeho zbudoval.

Tam zavřeme ho naposled!“ „Nuž, tam buď tedy skryt!...“ král ve snu slyší lidu řeč a nemůž promluvit.

A nemůž zvadlou rukou hnout a nemůž zvednout leb; vše slyší kol, vše vidí kol a přec je něm a slep. –

Když položen byl v zděný rov, a hrobní kámen kles’, dal v jásání se vešken lid: „Jsme usmířeni dnes!“

Teď teprv v hrobce prohlíd’ král, – rtům navrátil se hlas, – a teskně volal: „Kde to jsem? Chci ven, chci v život zas!“

I tluče pěstí na rakev: „Hoj, zlotřilý ten lid jak shnilou mrchu ohyzdnou mě v dusnou bednu kyd’.

Chci z kobky ven a z rakve ven! Bůh sám tě, luzo, skol!“ Však ticho, slova neslyšet, vše mrtvo kolem kol.

Strach králi vlasy zježil; děs a hrůza, vzdor a hněv v něm slity, bily s povztekem, leč marně – na rakev.

Již nelze, nijak nelze ven! Král buší v rakev zas, leč jemu u hlav volá kdos: „Pryč, běse, neruš nás!

Zde místo klidu! V rakvi všem jest hojný míru zdroj; proč v sídlo mrtvých přinášíš svůj běsný nepokoj?

Kdo jsi, že vejíti jsi směl v ten mrtvých tichý stan?“ – „Jsem uherský a český král a římské říše pán!“

„Aj, Zikmund ty’s! Kdo sem tě klad’, bys zneuctil mi hrob? Pryč, ukrutníku, prchni již, míst těch si neosob!

Pryč! hrobky té mi nehanob, v ní spočinout chci sám; tvé tělo ďábel z hříchu hnět’, pryč, já tě odmítám!

Pryč!...“ V rakvi Zikmund zaúpěl, leč náhle z místa hnut i s rakví stkvostně zdobenou byl světem odkopnut.

A puká rakev pojednou; mdlé Zikmund oko vznes’ a jak by bleskem zasažen skryl tvář a na zem kles’.

Hle, vážný před ním stojí zjev, a jasný světla proud šel z očí mu, a z bledých úst zněl temně vážný soud:

„Bůh lehkým našel tě, ty’s klet! Bez hrobu dále buď, byl za živa jsi upírem, jím také v smrti buď!

Hyň v světa věčných zábludech a mořem věků plyň, buď bleskem tepán, hromem rván a přece nezahyň.

Jdi, prchni!“ – „Nech mě sobě blíž, vždyť též jak já jsi král!“ – „Bůh přikázal to, s ním se sprav, těch klidu míst se vzdal!

Spěš!“ Světec rukou vzhůru kýv’, a zdiven Zikmund zřel, jak dveře kobky dokořán tím kyvem otevřel.

Jak oči zlatý paprslek se v žhavé dutky splet’, jak hněvu svého pošlehem jej nazpět z kobky met’.

A Zikmund zděšen zavzdychal: „Proč prchnouti mi ztad?“ A na zem hrobky před vchodem svou těžkou hlavu klad’.

Vryl ostré nehty do prsou a zahalil se v plášť, leč zmijí rozpletla se v něm ta v klubko svitá zášť.

Shluk neúmorných myšlenek jej v holou lebku bil a světce v peklo proklínal a jako fena vyl.

A klnul – vyl a – procit’ zas... I setřen čela znoj: „Pryč odtud,“ děl, „jak zaplašit lze snů těch ďáblí roj?

Lék, lék!“... Ač vypil najednou, přec klidně nepospal; den bílý svítil do oken – král na cestu se dal.

Sed’ v nosítka, leč lstivý sen též kradmo k němu sed’ a nových útrap bludiskem zas černou duši ved’.

Hned navázal, kde na mžik jen nit z pásma strachu strh’, a do varadské kobky zpět hrůz vězně – krále – vrh’.