Černá pole
smějí se v sluneční záři,
hroudy brázd oddechují
vůni chleba.
Nad nimi ve vzduchu
perlí se skřivánčí píseň
s výše do kalicha mé duše
a budí spící přírodu.
Hle, z rozryté půdy
pučí porůzné květné zjevy,
něžné a krásné. –
Hlavičky plny jsou vůně,
ospalýma očima hledí kolem
a zvedají ruce k nebi
prosíce
záře žití...
To jsou ty milé děti života,
děti slunce a země,
jež vzešly, aby umřely
a mrou, aby vzešly
k radosti života.