Proč asi z Prahy spěchá král? proč taký divný kvap? Vždyť těžce chor! Ký ďábel zas jej v černé drápy lap’?
Snad proto, že zde zapad víc svým zdravím, živ jen v pol, či ví, že vzpoura po městech zas doutná kolem kol?
Či nová strachu zběsilost na jeho sedla hruď a křehce: „Ze snů pekelných ni v den se neprobuď!“ –
Nač ptaní? Chce! Tož celou noc se chystá k cestě dvůr: dav kněží, paní, komořích a různých dvora stvůr.
Oj, slavný průvod zamluven za vypůjčený groš, lid králův pestře vystrojen i četný štítonoš.
A luzy hluk a zvonů zvuk a vírný hlahol trub, toť lesklý průvodu je líc, král slávy té však rub.
Za vřískot: „Zdráv buď Zikmund král,“ mzdu každý dostal hoch, a trojnásobný plat měl brát, kdo na pláč by se zmoh’.
A každý zvon a zvoneček na pražských věžích všech měl lkát, že „svaté církve štít“, jde z rozkvašených Čech. –
Víc ležel nežli seděl král; jen v lehkém rouchu byl, a bledých spánků propadlost mu hojný vavřín kryl.
Té zvadlé hlavě nelze již nést koruny zlý tlak, laur lehčí jest, a Caesar kdys též zdobíval se tak.
Nach jemně tkaný bez ozdob též lehčí plátu jest a vínem orvietským můž’ i mrtvé líce zkvést.
Prut palmy v ruce lehčí též, než říše zlatá trest; vše pouhá skromnost na pohled, však v pravdě pouhá lest.
Jak kdyby zdráv byl, zírá král, jak prost by stáří změn, kdož ví, že skrytě k nosítkám je rouchy připevněn.
Kdož ví, že zády upřímen jest opřen o lenoch, že v tváří štětcem pomocným i na úsměv se zmoh’?
Pryč prchá z Prahy rozhněván, leč tajně truchlí přec, a jede: caesar nádherou, leč silou umrlec.
„Zda ještě,“ mluvil k sobě král, „svou Prahu zřím, měst květ? Zda v otce Karla vrátím se hrad královský as zpět?
Ó, jistě, jistě, tuším tak, ó, jistě! věřím, vím, a ne-li v žití, duší svou vše ve snu navštívím!
A spatřím, co jsem ondy sil, v zdar klíčit, růst a kvést: Svých vnuků spatřím jarý kmen, plod mého ducha nést...“
A dumal... Mimo Týn když jel, rek mladý v zrak mu pad’, to hrdě s koně na průvod zřel Jiří z Poděbrad.
Král hněviv rychle sklonil tvář a rukou na hruď sáh’. „Proč ten vždy potkává mě,“ děl, „v mých tajných myšlenkách?“
A zachvěl se, leč krále kol – by lid vše neuhod’ – stráž kupí se i komorník, vzad psář a koněvod.
Šlik s Celským vpředu, v čele všech však králové dán střed, lid branný těsně za dvorem, a vozy naposled.
Všem v sled dav kejklířů a žen, jež množí se vždy víc, toť pod korouhví nádhernou pluk dvorských milostnic.
Ta korouhvice královským je paním údělem, znak na ní vínek z růží svit a rudé srdce v něm. –
V sbor žen těch vřaděn z končin všech květ nejrůznějších krás, jich boků kolem ovinut jak had je zlatý pás.
Plň údů z šatů hedvábných zří vyzývavě ven, a vínek z révy k hlavám všech je ladně upevněn.
Hruď zdobí korál s granátem, kov, bůstka, jantar, kost, a ňadra krajkou remešskou jim krášlí ješitnost.
Toť dav maďarských záletnic a kupných rýnských dcer, jich vilný pohyb vycvičen je v chůze stejnoměr.
Dar králův, prsten s rubínem, má každá z oněch vil, jej v Avignonu koupil král, a papež posvětil.
Všech první sivý nese kůň, ač převzácný ten zjev od hlavy k patě v závoj skryt; snad královna těch děv?
Oř kloní hlavu obloukem, leč jeho klusu tón jak zvonu tlumený zní hlas, když věstí žití skon. –
Král ohlíží se, těžko však, svaz nepřeje ni vaz, ni sivý v důlky padlý zrak, jenž sotva vznesen, has’!
Dřív sborem děv se kochal rád, leč starci s jařmem let již nelze k ňadrům jako dřív žen kvítí přivíjet. –
král náhle oči vytřeštil, jak jedem by se zpil... „Hle,“ šeptal, „prchlý z komnat zjev, zas v srdce žár mi vlil!
To ona, znám ji, nebylť sen, své sladké plody vnad jen chlapstvu rouškou zakrývá, ne mně! Či cud to snad?
Ó klenote mých krasavic! Ne, ne, to nebyl klam, já vím, že slávou císařskou ji k sobě upoutám!“
A hlasně dvormistrovi děl: „Čil, zdráv jsem, neumdlen, leč sborům občerstvit se kaž, jest jít jim celý den.
Den celý, celou k tomu noc, nač spánkem otálet? mou touhou, křídly přání mých se v rychlý dáme let!“
A starých vášní vzedmutím chtíč v srdci líh’ se zas a zbůjně rostl výš a výš jak námelový klas.
I vzdychá, kloní hlavu král a šepce: „Zkvitne den, že zlíbá mě; jde se mnou, vím, jsem zase spokojen!“
A sedě půl a leže půl, žár hrdla vínem splách’, to není Zikmund, český král, to Nero v lektikách!
A ti, již k obsluze mu jsou: kněz, sluha, lékař, pán, to všechno kupný otrok jen a samý augustán.
Ej, nudná cesta! Po městech již třetí nesen den, plášť lehký na pleci a vlas je laurem ozdoben! –
Proč k východu však nechce král, proč jižně spěchá ven? Aj na hranicích rakouských je více bezpečen.
Čech východ zle je rozjitřen, lid zbojný sem se vtáh’, sbor Táboritů ponurých skryt čeká v „Hesinách“.
Tož k jihu cestou úbočnou se nésti káže král; na horské pláni pokynul, a zástup odpočal.
„Hle, tu kde v síle mohutné dub velký rozložen, stan vztyčte již a v nosítkách mě stavte pod dub ten.
Chci odpočíti; „svatý žár“ zas šlehá v dřeň mých noh, nuž, spěšte lůžko upravit, bych klidně spáti moh’!“
A v hebkých leže poduškách král těžkou hlavu skryl, a v prchlých časů prohlubeň jej spánek ponořil. –
Zjev statné ženy pojednou sen postavil mu vstříc, hněv, v hloubce duše znícený, jí blýská ze zornic.
I hrozí králi ženin zjev, hled její jest jak meč, zmar sype temným obrvím, a ze rtů hřímá řeč:
„Aj, hanebníku, proč že sem šel’s spánku vyhledat? Zde vzplála Čechám slávy zář, ty však jsi jejich kat!
Zde zrozen Žižka Jan, můj syn, věz, jeho matka jsem, on v černou hruď ti postrach všíp’ svým vzdorným pohledem!
Zde silou blesku požehnal můj život tvorstva duch, a povzdech můj a dítka pláč nes’ v dálku hromů vzruch.
Na místech, na nichž teď se chvíš, zlou celován jsa dnou, jen bouře byla, rvoucí dub, mi ženou pomocnou.
Leč děsně trýznila můj klín, a pošumavský mrak chtěl zlobou svojí pod čelem mi kalný vymlít zrak!
A v dál a šíř se rozkřídlil a bral mi slunnou zář, by cit mé duše neviděl na synáčkovu tvář!
Mou kadeř vichor zpupně rval a tiskl hruď i prs, že krví mléko pomísil, by kojenec můj zkrs’.
Však blesk když nebe otevřel a v oblacích se chvěl, tu zřela jsem, že boží jas skráň dítka ovíjel.
Jak zlatým vínkem kolem kol mu klenbu čela spial, a velkých perel bohatost mrak v klín mu nasypal.
V té perle každé zastkvíval se hvězdou velký čin, a splnilo se k slávě Čech, co věstil Hospodin!
To vínek jinaký než tvůj, jejž vzal jsi pod ten dub, vždyť na těch listech jeho, viz, lpí vražda, pych a lup!
Ty že jsi králem? Českým snad? Ký jalový to sen! Ty neřestí jsi nohsledem, v šat cářův převlečen!
Nechť skráň jsi klonil zdobenou, nechť vyschlou chýlil hruď, ty’s blátem v cestě Slávy byl a jsi a věčně buď!
Svět bude-li se věků ptát, kdo lživý Zikmund byl, tu řekne Zvěst: „Vrah, hrůzy žár jenž v Čechách roznítil.
Vlk, který zhltal slávy zdroj a přece nebyl syt a třicet bitev bojoval a třicetkrát byl bit.
Běs lidskou tváří přizdoben, jenž sedm korun lap’; lesk úlisný mu z očí plál, leč živý oheň z tlap! –
Až věhlas Žižkův věkům vstříc nést slunný bude oř, ty budeš mu jen pacholkem, to věz a tím se moř!“
Jan, syn můj, roste u věčnost, ty, králi běd a hrůz, jsi pouze hanbou připoután na slávy jeho vůz.
Ta sláva roste – ty však mřeš a peklo drží sněm, vždyť k soudu letí z ňader tvých roj hříchů za rojem.
Proč tady jsi se uhostil? Viz hněv v mém srdci vřít, věz, kde se titan narodil, pes nikdy nesmí mřít.
Již nedli déle, kliď se ztad, vždyť przníš mi ten strom, kde jarní doby národu byl věštcem blesk a hrom!“
A ve snu zachoulil se král, z úst vyploužil se sten: „Ó viz, jsem sláb, dej spočinout mně malou chvilku jen!“
„Ni chvilky již ti nesvolím, viz nebes děsný mrak, jímž Žižka k žití probuzen, můj naplnil dnes zrak!“
A její slova – hromu hlas, a její oko – blesk, když za jara se uhostil do nebes chmurných desk.
A vrže šípy plamenem, z nich každý v krále šleh’; stisk’ ňadra, táhle zaúpěl, a lékař k loži sběh’.
Král probudil se vyděšen: „Pryč, zabočte z těch cest!“ „Radš skryj se, bouře honí nás, sto krokův Trocnov jest!“
Jak, Trocnov? Trocnov? Rychle dál, zde straší mě ta sněť; chci víno, víno, ruče jen, než zmrznu, spěchej, leť!
A vy tam, sluzi, toporem se v rychlý dejte rub, v ráz vypleňte mi v kořenech ten klatý Žižkův dub.“
I rubli jednou... Strom jen vzdech’ – ó jaký hrozný den! – Kdo topor vsekl, nejde dál, jeť bleskem povalen!
A zaklel král: „I v bouři dál,“ děl, „dál...“ a nazpět pad’, a v spánku znova zasyčel snů vijící se had!
Cookies on Poetry Cove