Nad setím skřivánek výskl,
na čelo klobouk jsem stiskl,
pohněván kráčel jsem z města,
polmi se vinula cesta.
Prošel jsem polovic nivy,
žehrám: Jsou pomluvou živi
v pohorském hnízdě ti lidé,
vítej mi, toužený klide!
Prošel jsem do polou les,
vstříc vběh’ mi toulavý pes,
zřel jsem, že hladov jest,
honil as na vlastní pěst.
U lesa ležela ves.
Lísal se, hladový;
co bylo třeba,
dostal, kus chleba.
Vděčně jej lap...
Hodný jsi chlap,
budu ti přítelem,
dám zas, až přijdu sem,
jen nebuď lidským psem!