XIX.

Smutněji teď bylo v sínce prosté, a mé ženě bylo také tak; vždyť, když srdce lidské s něčím sroste, ať to člověk, strůmek nebo pták,

v každém místě, kde to jednou ztratí, žal a bolest do duše se vrátí. A tak u nás; já však ještě k tomu od té chvíle trpěl strastí zlou,

co jsem otce mrtvolu nes’ domů; až pak lapen divnou horečkou roku čtvrt jsem v jejích spárech zmíral, a sám týrán svou jsem ženu týral.

Šílil prý jsem v stálém ustrnutí, na těle i duši síly prost; ze vsi lid a mladý lékař z hutí nevěděli pro mne léků dost;

téměř vždy jsem ležel, jedl málo, lží měl pravdu, pravdou, co se zdálo. Žena má, co stačila jí síla, po mém boku dlela napořád;

v posled známé ženy poprosila na pomoc; tak lékaře zněl řád, neměla-li na té se mnou pouti, dřív než chtěl to osud podlehnouti.

Ach, ta upřímná, ta dobrá duše, proč jsem ji tak na se upoutal? Děsný osud, květy moje ruše, také její štěstí třel a rval;

když jsem vysílený z lůžka vstával, zhrozil jsem se – já jí nepoznával. Chorá, svadlá, jako umučení, velkou řadou nocí probdělých:

strast se nesla z hloubky černých zření, lestný neduh v hrudi se jí líh’; plná ručka její na kost schudla, a ve tváři bledla hned, hned rudla.

Vznesla ke mně svoje oči tmavé, usmála se: „Nesnesu to dýl; svolil lékař prosbě naléhavé, co ne ženě, matce dovolil –

pohleď, pojď!“ Já za ruku vzal ženku, a juž vkročili jsme do přístěnku. V koutku síňky, kde dřív otec spával, maliličká zjevila se tvář;

nad ní, jak by anděl křídlem mával, třpytila se slunka zlatá zář, a hedbávnou řasou očních víček pohrával si snění andělíček.

Než jsem ženy po všem moh’ se ptáti, juž mně ke rtu tiskla bledý ret: „Pohleď jen! či nechceš sebe znáti, jak jsi býval v první záři let?

To tvůj syn, jejž v nebes svatou radu dostali jsme v chýžku za náhradu! Mezi tím, co choroba tě třela, staré ženy pilnou obsluhou

s tvým jsem synkem jásala i mřela, šetříc duše jedné nad druhou; teď, když oba dva jste z nebezpečí, v nové štěstí tou tě volám řečí!“

Ach, mé duše paprslek se vnořil v malých tváří růžovatý květ: smrtí otce starý svět se sbořil, z žití dítka vstával nový svět –

tak za jednu duši, z boží rady, hned jsem dostal druhou do náhrady. V moje oko velká slza padla, k jásotu se vzmáhal ňader cit;

ženka však mi ruku na rty kladla: „Chceš ho výskáním svým probudit, a sen nebes přervat v outlém mládí, jehož v světě nikdo nenahradí?“

Tiskl jsem ji k srdci v štěstí vzletu, ta tam bolest, lítost vše to tam. – Ale z luhů purpurových květů vede cesta k temným soutěskám;

doba kvapí, my se šťastni mníme, jdeme, jdeme, kam však – netušíme! Různých strastí v smutnou upomínku vytratil se uspořený groš,

tak že k nejhoršímu v temnou síňku zavítal ten malý světlonoš; bída s nouzí na podstěnku sedly a žalostné rozhovory vedly.

Co kde bylo, všecko vyčerpáno, k tužší práci byl jsem posud sláb; k tomu všemu ještě jednou ráno pro poplatek přišel z města dráb,

jejž jsem z pole, z proužku skalné drti, pánům dlužil od otcovy smrti. Však, kde vzít, když stébla není v ruce? práce žádná, šatstvo pouhý troud!

Dráb mně podal nález exekuce, a kravičku moji prodal soud; nezbylo mi nic než hůlky v plotu, podporou snad blízkou na žebrotu.

Kterak vyžít? S chatou poděděnou nechtěl jsem se – nemoh’ rozloučit, srostlať duše moje s její stěnou; každý koutek, v němž se otec kmit’

a zrak matčin prodlel posvěcený, byl mně skvostem nevýslovné ceny. Synáček můj růžovaté líce dán mi tady ženou – andělem,

prostičká mé jizby lepenice tak mi svatá byla jak ta zem, po níž druhdy spasitel náš chodil, než ji Turek krví světců zbrodil.

V také nouzi, žalosti a trudu, když už bída rostla v děsný stoh, mladý lékař v milosrdném pudu zdatnou zálohou mi odpomoh’:

„Vezměte,“ děl, „vím jak bědstva ryjí lidské srdce, znám to ze studií! Až se zotavíte, vrátíte mi, s pánem bohem!“ děl a kráčel dál –

nejlepší to člověk mezi všemi, jež jsem mimo svého otce znal; bůh za to jeho požehnal snaze, věhlasným teď lékařem je v Praze.

Koupili jsme chutě kravku novou, dosti píce všude po lesích – byla podporou nám, hošíkovou, tak že zjevili se: v hrdle smích,

andílkové v důlkách malých tváří a hvězdičky v oček temné záři. Okřáli jsme! políčko se zrylo, dobře neslo, práce bylo dost,

dluh se splatil, něco uložilo na hoškovu lepší budoucnost; krásné léto zpět nám zdraví dalo, a zas chvilku štěstí s námi hrálo.