Rozloučil se s chatkou, cestou k lesu bočí – v ráz panence žalem stopily se oči.
Po lese i pláni cval ho nese ručí, jak když jarní větřík úžlabinou hučí.
Letí jarým srnem, letí jarým ptákem, děvuščino srdce letí za junákem.
Kolem hlavy drahé koluje kolesa, z kraje do prostředka až na konec lesa.
Z lesa do sihliny, ze sihliny v mlází hlavičku tu drahou svitem doprovází.
A když dusot koně za horou se ztrácí, s ukloněnou hlavou do chatky se vrací.
Do své milé chatky – zda-li asi tuší, koho zakochala outlou svojí duší?
Netuší ni málo, ale věří slovu, že ovládne ženkou chatu šohajovu.
Chatu šohajovu, k níž se lípa kloní – tiché snění letmo zaneslo ji do ní.
Do ní, k jeho straně, do ní, k jeho boku – jasné slzy štěstí zaleskly se v oku.
Napadaly v kvítí, perlami se skvějí a poupátka rtíků v zpěv se rozvíjejí.
Přitulil se mysliveček ke mně levým bočkem, po sivém mi holoubkovi poslal prsten s očkem.
Dal on mu jej na hrdelce na červenou stužku: „Leť, holoubku, pozdravuj mi moji zlatou dušku!“
Ukryl se mi sivý holub na jedličce v houští, tajně jenom na dolinku ručí peruť spouští.
A já půjdu o půlnoci a jedličku vytnu, siváčka s tím prstenečkem v zlatou klícku chytnu.
Chytnu si ho při neděli za rosičky ranní, zavru si ho, nepustím ho z duše do skonání.
Jede milý na koníčku, na svém vraném koni, podkovečka cvaká, cvaká, úzda pěkně zvoní;
uzdička mu pěkně zvoní, podkovečka cvaká, okenečkem vykukuje panenka kde jaká.
„Hoj, panenky, pojďte z chatky, cestičky se matou, ztratil koník na křižatkách podkovečku zlatou,
pomozte mi koníčkovi hledat jenom trošku, malou, zlatou podkovičku na tu štíhlou nožku.
Povězte mi, ubohému, kudy mám se dáti, hlavička se kolem točí, srdéčko chce státi,
povězte mi, kterou cestou má mne vraník nésti: rádi bychom zavítali, před chaloupku štěstí.“
Cookies on Poetry Cove