XIX.

Hnán hanby důtkami i zloby zpět Váša prchal zkrvácen, leč za polední jasné doby jít z lesa houště nechtěl ven,

by celé údolí hned shledlo, jak na revíru se mu vedlo, tož vyčkával, až v horském klínu stín vrchů temnější by vzrosť,

že nikým neznán sběhne k mlýnu a bude lidské hanby prost. Hruď pálila ho rány znětem i tlapou zrytý obličej,

a chabosti a hanby sletem vznik’ myšlenek v něm divý rej; ty jako hejna netopýrů mu křídly tloukly v chorý leb

a každý úder, každý tep krev k divokému nutil víru. Tak bloudil na pokraji lesa, až cítě, že mu síla klesá

a mráz probíhá v údech všech, do hajnice blíž cesty sběh’, by vyčkal unaven a bled, až domů Svára by ho veď.

Vstříc vyšla hajná Václavovi, leč uleknuta couvla zpět, když slechla jeho hlas se chvět a v tváři zřela známky psovy.

„Co probůh činil jste?“ se ptala, „zlá nehoda se asi stala?“ Leč Váša děl: „Spad’ se skal jsem a zranil jsem se nárazem,

teď mdloba přidala se k tomu, až zotavím se, půjdu domů. A kde je hajný?“ – Po vsech chodí a jedná k svatbě různou věc,

vždyť k oltáři ten týden přec pan Jarý slečnu vyprovodí.“ – „Jak?“ Váša vykřikl a vzdech’. – „Ba, vdavky budou v Chrášťanech;

muž obchází dnes hudebníky, leč musí tady býti juž!“ V hruď Václavovu vnikl nůž, než zapřel srdce náhlé ryky

i vzdech, jenž z prsou se mu dral, a pravil jen: „To dlouho chodí, kéž přijde a mě doprovodí.“ V tom hajný, který vše juž znal,

se vrátil a jat soucitem a vděkem k matce v nitru svém, jímž vázán byl k ní z těžkých let, hned učinil, jak Václav chtěl.

Šli; v tom od řeky na ústret křik smíšených jim hlasů zněl, a do zdivených jejich lící zář rudá kmitala jim loučí

a ručních luceren i svící, a v sluch bil jakýs lomoz roučí, jenž rostl, čím šli blíže k vodě, až před hořejším mlýnem s háky

lid běhat zřeli všelijaký, jenž hledal něco v koles brodě a křičel: „Dozajista ten je přeražen neb rozdrcen,

jak bouří trouchňák v šírém hvozdě.“ „Ej, škrťte mlýny!“ „Juž je pozdě!“ „I čerta, jenom jděte k pouchu a ke kozlíku stavidel

a spusťte je!“ „Bůh ví, kam sjel, znik’, jako by tam hodil mouchu, buď hřebenáč ho rozmačkal, buď pod led zanesla ho voda,

a pak vší námahy je škoda!“ „Jen zarazit...!“ A když mlýn stál a louče ochabnula zář, ptal Váša s podivným se chvatem –

a při tom bedlivě kryl tvář klobouku okrajem a šatem – co podivného se tu dělo „Hm, víte, jak si mládek veď,“

děl prášek, „pít se mu vždy chtělo, dnes napil se však naposled!“ „Jak?“ – „Utopil se, spadl s lávky, jež přes hrdlo tu vede k pile;

byl zpit, a my tu měli správky, a Svára sem i tam se chýle spad’ při podhorním žlabu dolů a posud nevyplul nám v jev,

snad po kusech kdes vězí v kolu; jen vodu přibarvila krev, náš roztrhal ho hřebenáč; no, nebude proň velký pláč!

Já vždy se divil panu otci, že držel ho tu živou mocí, jen proto, lstnou že jeho řečí k nám z dolejšího přešli mleči,

leč dnes, když tam měl stárkovat, zpil radostí se tak, že spad’.“ „Je zabit tedy?“ – „Nemuk’ ani... leč hle, tam stárek něco chyť!“

a Váša zřel, jak mlýnský lid sval jakýs – trup byl k nepoznání – ven z lednice té chvíle nes’... „To Svára, vizte, zpíval dnes

a pil a bručel na pantátu, a teď je bez hlavy a hnátů, kus ohyzdného masa jen...“ „A kde je ostatní?“ – „To ven

kams pluje dál, až někde v kraji to chytnou snad a zakopají!“ – „Tak,“ vece hajný, „mře, kdo klesne, a za týden kdož o něm hlesne!“

„Toť hrozno!“ zděšen Váša děl a jako osyka se chvěl, „pryč odsud, kéž bych už byl doma!“ a chvějícíma prosil rtoma,

by hajný s ním, an prost je sil, v příč říčky přes led přerazil a mlčel, co a jak se dálo. I šli... Led vzdychal, šuměl les,

a nad důlem se měsíc vznes’, a nebe hvězdami se smálo. Mlýn dolní, druhdy v stálém kvapu, byl smuten, odmlčel se, stál,

a každý střechýl při okapu jak ztuhlá slza být se zdál, ač diamantů ku potěše mlýn množství na strmé měl střeše,

jež v noci chladné v luny světle jak hvězdy plály s nebe sletlé. Vše ticho bylo kolemkol, jen u splavu, blíž mlýnských kol

proud stenal chabým vody tokem, a sníh, jejž sever na dvůr svál, žalostně vzdychati se zdál pod těžkopádným chodců krokem,

jimž světlá okna v domu líci juž z dálky smutně zřela vstříc jak rudé oči plakající mdlých, žalem zhaslých zřítelnic.

Zřel hajný oknem do světnice a za okamžik tiše stál, zhled mlynářku, jíž vpadlé líce před křížem v dlaně tiskl žal;

zas stála tu jak jabloň v poli, leč ta, již porval bouře chvat, an letěl přes hory a doly a s bleskem do větví jí pad’.

Jak ženy té mu líto bylo, jež kvetla dřív jak živý květ, teď zdálo se, že hlavu krylo svým jíním dvakrát tolik let.

Tak vroucně na modlitbách dlela, že ani chodců neslyšela, leč když byl hajný zaklepal a žádal, aby otevřela,

v ráz k dveřím lítla jako střela, než jako by ji mečem ťal v leb nakloněný, vzkřikla žalem, když Vášův zřela obličej,

jenž v krve moku neustálém pryč odvracel a skrýval jej, an hajný do síně ho veď a nutil, aby uleh’ hned.

„Co stalo se ti?“ vzkřikla máti, „rci, napadl tě někdo snad?“ Leč hajný okem dal jí znáti, by mlčela, a děl: „Ba spad’

pan Dolejš tamo s naší skály; na štěstí viděl jsem to z dáli a pomoh’ mu a veď ho k vám. Jen octem vymyjte mu rány,

jsouť nohy jeho zbědovány, a zítra již, jak za to mám, líp nežli dneska bude mnohem...“ A odešel, dav „s Pánembohem“.

Vzruch hanby, náhlý studu cit v ráz plnil prsa Václavova, že ani jediného slova té chvíle nemoh’ promluvit,

jen ruce mateře své chyť, jež prací byly rozedrány, když vymývala jeho rány, a zbytkem prchajících sil

je k ústům vznes’ a políbil a zas své děsně zryté tváře tisk’ obrátiv se do polštáře. Máť nepospala, zle se dělo,

syn v noci horečkou byl jat, leb pálil, tělo se mu chvělo, a v polospánku slova máť; hned lál, až stavil se mu dech,

a zase jak by letný spěch jej nutil k útěku, vzduch lapal, a s čela těžký znoj mu kapal. Pak zas v něm rostl hněvu vzruch:

hned pěstí ve prázdný bil vzduch, hned sedaje zrak strašně poulil, jak strašidlo by náhle zřel, a v lože podušky se schoulil,

neb před tvář pokrývku si střel, až – mátoh malomocný plen – vzdych’ z hloubky, zmořen, unaven, pak několikrát sebou škub’

a spal jak bouří padlý dub. Když na den svitlo na horách a Václav probudil se ze sna, tu matku nový pojal strach

a bázeň tajemná a děsná; bylť synův pohled vytřeštěn, on rukou stále u výš mával a živou mocí s lože vstával

a křičel: „Shořím! Ven chci, ven, pít, pít chci; hůř je mi a tíž, pryč s vodou – piva, vína číš, sic zhynu; pít!“ a nazpět pad’,

„pít, sice vzplanu, prosím vás“ – a na celém se těle třás’ – „či necháte mě umřít snad? Pít, pít!“ A matka v těžkém hoři

té vyhověla vůli vzdoří. Džbán z krčmy prášek přines’ v letu, a Václav vypil pivo v ráz, svých neodtrhnuv ani retů,

pak spokojen děl: „Teď mi snáz’.“ Leč nebylo; vždyť v polosnění mrak přeludů a mátoh zřel a stenal: „Pryč, zde volno není;

roj ještěrek se rozestřel zde po stěnách a v loži všady, a tu, hle, zažeňte ty hady, již u mých vyrůstají nohou

a lezou na mne, kudy mohou. A co těch žab!“ A strachu mukou hnán s lože chtěl, leč nazpět pad’ a s podušek třás’ chabou rukou

spleť hadů zděšen odevšad, a prchnout touže před zlým plazem, chvěl žalostně se strachu mrazem a vstával zas, sil zbytek maře,

až máť poslala pro lékaře. A lékař, shlednuv nemocného, na různou věc se matky ptal, a když ji stranou zavolal,

děl sdílně: „Původ všeho zlého jest, milá matko, pusté žití, váš syn propadl ďáblu pití, jež přeludy mu před zrak staví,

a nevím, radit mohu jen, té vášně-li ho ven a ven mé léky a má pomoc zbaví; vždy na jemné to vážky beru,

leč málo se mi daří věru, že pomohu, an v krátký čas vše v starých kolejích jde zas. Co žádá, musíte mu dát,

leč při tom také pilně dbát, by v pravý čas a každodenně měl opatrně stále méně, sic ujmete-li najednou,

krev všecka v žilách se mu vzbouří a mozkem běsné sny mu hnou, až zhasne vám jak jiskra v kouři; teď krutá chvíle pro vás byla,

to vím, vždyť k tlumu mátoh zlých též zimnice se přidružila z ran na hlavě a z hryzů psích; nuž dbejte jen mých naučení!“

I bylo právě čtvrtý den, když Václav ustal ve blouznění, z ran horečky jsa pozbaven, leč pusto bylo v těžké hlavě

a jako zchromen každý oud té po chorobě, po únavě, a v srdci doutnal studu troud, jenž bránil mu a poutal jej

zřít matce v bledý obličej, jež zdála se v tu smutnou dobu, jak kdyby právě vstala z hrobu a tiše při synově loži

jak druhdy četla z knihy boží. Tu z dálky jakýs zpěvný žal do síně mlýna zazníval, či přelud to, či klamný sen?

Však slyš! teď v smutný nápěv ten skrz Chlumských lesů houště šeré hlas trubky jasně zazvučel, jak skočná polka v miserere.

Vzkřik’ Váša, s lože k oknu chtěl a, matčiny se chopiv ruky, děl s udivením v tváři zryté: „Aj, jaké podivné to zvuky

zní z Chlumu k nám, což neslyšíte?“ A matka děla: „Neslyším,“ ač věděla, proč tak se dělo, a náhle plakat se jí chtělo,

když Váša zvolal: „Já však vím, jeť u Střelových hod a ples a fanfáry zní při poháru – a zde je pohřeb, nesou Sváru,

ó, jaká shoda je to dnes! Zda uhodl jsem?“ „Nevím, synu.“ „Vždyť slyšet je to zas a zas – zde píseň pohřební – tam jas,

a já, já šílím zde a hynu! – – Tak ženou jiného jest Jana, já ztratil ji jak sebe sám, ej, čeho tady hledat mám,

kde hanba stihla mě a hana, kéž raděj zhynu!“ Rozčilen skryl zryté tváře do podušky. Zda nad ztrátou lkal svojí družky

či nad sebou as v onen den? Noc celou plakal, úpěl syn, leč potom zmlk’ a ztichl zcela, kýs mrazivý a mračný stín

kryl jizvy zraněného čela, jen zřídka mluvil, řečí skoup, zrak přecházel mu často v sloup, a stále žízniv pil a pil,

by myšlenky své zapudil. Sám druhdy s různých mátoh rojem se bezděk utkával zlým bojem; hned Jarého zhlíd’ hněvu pln,

jak před ním Janu v náruč vine, hned Svára zřel naň z řeky vln a pít ho vábil z vody siné, hned se Střelou se hádal v půtce,

hned křičel s Vraným maje spor, hned hlasně smál se jeho důtce a hlavu povznášel mu vzdor, než posléz přišly okamžiky,

že v úzkostlivé dal se ryky, v pěst zatínaje kleslé paže, až s pěnou na rtech, strachu plen, pad’ na zemi jak v bouři kmen

a ležel, jako když ho sváže, tvář bledla, oko náhle zhaslo a tělo osykou se třáslo... V čas přecházel však nával ten,

leč Václav byl jak umučen, a častěj matce domlouval, proč z nadmlýnského lesa houští, když právě nejraděj by spal,

v síň jeho nepřátele pouští, již štvou naň Rysa, jenž ho kouše, a proč u lesa velké souše as Vraný stojí celý čas

a nevrátí se raděj zas, když otec, nechav hrobu klínu, zpět do svého jej vede mlýnu. Když vystřízlivěl, stud ho jal,

tvář pod kloboukem hleděl skrýti, ba lidem všem se vyhýbal, ni domů nechtěl druhdy jíti; leč zas jak by to hodil naň,

zrak zahořel mu, hruď i skráň, i nitro vzňalo se mu žárem, tu třeba v noci tajně prch’ a v starý vášně proud se vrh’

a hltal pohár za pohárem. Když odplul led a roztál sníh, sem tamo chodil po stráních, leč mhla mu duši obestřela,

a byl též lhostejný, když slech’, že na jiných teď revírech je taxátor, a starý Střela že rád by přeložit se dal

v kraj jiný, v nižší pásmo hor, an na Chlumu je stále chor; jen hlavou kýv’, leč neustal sám v skalách bloudit bez průvodu

neb ztrnule zřít v modrou vodu neb k vrchům Šumavským a snít a mluvit pro sebe – a pít, ač matku plakati když slech’,

dral z ňader se mu těžký vzdech, jak bouře skalami se dere a křídly v jejich stěny pere...