XIX.

Šel jsem domů, kudy dřív jsem šel, slunce k západu se schylovalo, a když nazpátek jsem pohleděl, jako zázračný se rubín vzňalo,

který do bohatých jedlí vlasů Šumava si dala pro okrasu. Poznal jsem, že příroda jen s to je, aby zacelila milou rukou

spory srdcí, která žalem pukou, krůpěje že stírá zlého znoje a perutí harmonie milou k životu je nese novou silou;

nechať temno všecko pod mrakem, nechať s nebe těžké visí chmury, přijde čas, v němž novým zázrakem slunce vzplane, jak by anděl s hůry

Bohu dráhu klestil žhavým mečem, a když k němu duši zvednem’ zas, obejme nás purpurný ten jas, zžehne pouta, která těžce vlečem,

a my, ovládnuti duše plesem, z prachu země do výše se nesem, kde nám žal víc z hrudi nezatřebe, kde poznání jitřenkou nám svitá,

která nad naší se hlavou kmitá: silným patří svět a slabým nebe! Nevím, co by říci bylo více, leda to, že u fary už z dáli

strýc a žena právem se mi smáli, že jsou čisty brašna, brokovnice, ale za to hojné chmury v tváři: Nu, co neseš, střelče neděláři?

Ztichli však, když v rouše prostých slov zjevil jsem jim nedělní svůj lov, a strýc zahovořil plný vděku: „Poslouchejte, děti, něco spravím,

co vás, myslím, těšiť bude oba, za tři týdny jubileum slavím, k němuž dotoužil jsem půlí věku. To je, myslím, právě vhodná doba,

abych s pány bratry po vůkolí pozval též tvé hostitele z mlak, věru, věru, dobře bude tak, půjdeme tam, starý jistě svolí,

aby svatbu svou ten párek mladý s námi slavil, pokavád jste tady.“ Svolili a v dobu na to krátkou splněno, jak umluveno předkem,

strýc je kopuloval, já byl svědkem a má mladá žena starosvatkou; když pak všecky zjařily se hlavy, a Mělnické dáno srdcím v těchu,

také na vaše jsme pili zdraví a na zdraví pošumavských Čechů.