Slunko je venku i v síni,
s jabloní, jež mám tak rád,
v krůpějích taví se jíní;
neteř moje jala se Smetanu hrát.
Padá to jak kapky ohně,
padá to jak žhoucí slze:
S milými v duchu květným jdu sadem,
jdu s nimi lesem v šedavé mlze.
Má žena v koutku síně
z mé knížky si verše říká,
jež má v klíně:
Kol ticho – má duše však vzlyká.