XIV.

Znáte onu smutků plnou dobu, když mdlé slunce pouze jako duch z mrakového vystupuje hrobu na pozvolna zmírající luh,

když je, sotva vstalé, ručí spěch přes temena skal a hvozdů nese, když na zmladlou trávu, vřes a mech na sta rubínových pršků třese,

když nejvyšším jedlím zlatí skráně, až konečně letmo k moři pílí a za skalné skrývajíc se stráně, roztouženě nazpět okem střílí?

příroda když dřív než v spánek klesne v hvězdnaté své lůžko pod kmentem, ještě jednou vyzve ptactvo lesné, aby novou vyhledalo zem;

když po kvítí nikde ani slechu, obloha pak jako náhodou proud své záře shodí luhům v těchu, tajně však tká mlhy nad vodou?

Znáte ji tu truduplnou chvíli, když se kraje v posled v zlatě topí, ale z lesa na sta listů pílí, aby šuměly vám kolem stopy,

jako v jaře motýlů sbor živých? Znáte lesklou řadu dnů těch tklivých a tu šelestivou hudbu z boučí? To jsou chvíle, když se léto loučí,

to je čas, v němž rukou lichotivou slunce v posled hladí luh i stráň; ale smutek v duši klade snivou a list zrudlý na skloněnou skráň;

to je čas, v němž dumající duch, zabrán v rychle prchající dobu, rád svou myslí těká v mládí luh, a co někdy žilo, volá z hrobu,

touže z klamu v dětský život zpět; avšak doba strádání je stejna, kolem něho dále kvapí svět, s ním pak jeho přání plachá hejna,

a čím trudněj v lidských srdcí skrejši, tím loučení s nimi bolestnější. Taká doba přišla, taký čas, s jesení se zbytek lesa snoubil,

třpytný motýl luhů dávno zhas, prázdný lán se prázdnou mezí vroubil, z trávy rychle vytrácel se květ, zvolna žloutla kyprá zeleň strání,

v nový domov pták se vracel zpět, v staré srdce dávné vzpomínání. – Svátek byl všech Svatých, na slatině všecko klidno; na prah jsem si sed,

a po dálných vrchů modrém stíně zrak můj potulný mou duši ved; sluncem přizdobena tesklivosť v mlžné roušce skryta vládla zemi,

v lese, rudých listů téměř prost, strom potřásal smuten haluzemi, v kotouč svitý šuměl suchý list zvěsť o prchlé kráse u mých nohou,

když žal v ňadru znova jal se příst síť na moji duši přeubohou. Na ni myslil jsem, kde asi mešká, šťastna-li je v nové svojí přízni,

nejsou-li ta muka její těžká, zdráva-li, či strádá jakous trýzní, zdali na mne také vzpomene si na zítřejším svátku dušiček,

který pro ni za černými lesy tisíckráte v prosté síňce klek? – Vzdechl jsem si z hloubky choré hrudi, vztyčil ruce v opor sivé hlavě,

a jak dítě, když se v strachu budí, bez svědků jsem plakal usedavě. V tom šum křídel vyrušil mě náhle a klekt známý na pokraji střechy,

vzhůru hledí oko slzou sprahlé, úžas všaké přerušuje vzdechy; sokol to mnou někdy ochočený, starý sokol, kterého jste honil,

než se v oku mojí Hany slonil, jejž jsem přines na úkoj své ženy! Či je jiný? myslil jsem si prve; ale když jak umdlen v klín mi kles,

a já zřel, jak rudou jako z krve úzkou stužku na hrdelci nes, poznal jsem, že ten jest, který k zmaru s Marušou mi prchnul v dávném jaru.

Co zde chce ten sokol, odkud letí? proč se navracuje v moji chýš? proč si nevyhledá vzdušnou výš, skalní úkryt v jedlin kypré sněti?

Či to od ní poslední je vzkaz, než ji žal a lítost v rakev kladly? A zas s očí krůpěje mi padly a já na ni myslil zas a zas

jako dříve, než mi pošlapala v srdci koutek nejzkvetlejších niv, a má ústa tiše zašeptala: Umřela, Bůh buď jí milostiv!

Ale sokol netrpěliv stále o zem křídly tloukl, poskakoval, do ruky i do hlavy mě kloval, vznes se na strom jak by toužil dále

a zas ke mně navrátil se s drva hněvivější více nežli z prva a hned zase mířil ku větvím, jako by chtěl „pospěš chutě!“ říci;

mne to žárem šlehlo v starém líci, zachvěl jsem se, ale šel jsem s ním. S kmene na kmen sivý sokol těkal, mířil v mlází od Boubína stranou,

nad pěšinou nes se ušlapanou, a zas sedl, jak by na mne čekal, však když jsem se jinou cestou stranil, klepal křídly, jako by mi bránil,

až konečně, kde se končil les, s temných jedlí chvějících se ramen vedle cesty na omšený kámen jako střela pojednou se snes

a zas ke mně vzlétl, paže kloval, jako by mi něco ukazoval.