Nesvítí to hvězda skrze lesní mýtí, Boženino oko okenečkem svítí.
Ani se neblýská na krásnější časy, to spustila Boža svoje zlaté vlasy.
Ani to hvězdička dolů nesletěla, ale to se jásá lesk jejího čela.
Nevolá křepelka teskně v mladém setí, ze síňky to k lesu dívčí vzdechy letí.
Ve měsíčné záři netone to víska, to svou hlavu Boža bílou rukou stiská.
Zalamuje hlavu, pobledají líčka, smutně naříká si jak ta vlaštovička.
Jak ta vlaštovička sama při podletí, dešť-li utopil jí nepernaté děti.
Naříká si, vzdychá, a co ňadro mučí, prostičkou jí písní z hrdelenka zvučí.
Přikvapíli bouře v sady, stmívá se a blýská, přikvapí-li bolest v ňadra, srdéčko si stýská.
Stýská sobě dnem i nocí, třepotá se v boce, s kým si duška přeubohá v jaru zaštěboce?
Zle je na tom přeubohá rozželená duška, hůře nežli bez útulku svatojanská muška.
Zlatá muška bez útulku sama sobě svítí, cestičku si najde v noci z houštiny i z mýtí.
Ale duše opuštěná bez cestičky všade, unavena na podušku večer hlavu klade.
Večerem ji smutna klade zorou smutně zvedá, jestliže ji na okence poslík štěstí sedá.
Nesedá, vždyť nepřiletěl, mešká za horami, dušičko má přeubohá, my štěbocem sami!
Okolo mýtiny sokolík krouží, do stínů večerních křídelka hrouží,
hrouží v ně křídelka, marně je zvedá – vidíš ho, vidíš ho, panenko bledá?
Kam se ten sokolík vznáší, kam měří? krví má na bočku zbarvené peří;
nad vršky sosniček k sihlině bočí, vidíš ho, panenko? nevyplač oči!
Okolo sihliny zapadá stranou, nad hlavou večerní mráčky mu planou,
nevládne křídloma, očka jsou šedá, škoda vás obou dvou, panenko bledá!
Jede milý po návrší, šátečkem si točí, po dolince krása prší z jeho sivých očí;
padla jiskrou do srdečka, pálí je a moří, dříve v slzách topilo se, teď srdečko hoří.
Obloha se mračí, potůček se kalí, drobné krůpěje mi v líce napadaly;
černé mračno moji hlavičku otáčí – potůček se kalí, obloha se mračí.
Zaskvěje se voda, mračno zrůžovatí, až sluníčko na luh zlatá perka ztratí;
až mně mysliveček svoji ruku podá, zrůžovatí mračno, zaskvěje se voda.
Cookies on Poetry Cove