XIV.

Ač Václav nepsal pranikomu, kdy přijede, přec přišel domů, leč jiný, a vše vůkol haně, co ondy rád měl, toužil k Janě.

Jak přeblažena matka byla, když syna vroucně políbila a hovořila v ňader ruchu: „Já stále s tebou byla v duchu.

Tak lítost u srdce mě vzala, že tři jsem noci proplakala, když otec z Vídně přišel zpět; no, zdráv jsi; překonal jsi svět,

jenž sítě na tebe juž střel...“ Tu Václav na otčíma zřel, ač jako maně jen a skrytě, a ze síně ven kráčel hbitě.

A na Chlum, zkažen světa ruchem, spěl s bědně porušeným duchem, ač zevně junák, řídké síly, byl vzrůstem všecek ušlechtilý

jak javor vyběhnuvší v horu; žel, duch že s tělem byly v sporu. Jen chladné bylo uvítání, když Václav, švihák každý kloub,

ku Střelovi a jeho paní do společenské síně vstoup’, kde jindy vítali ho z duše. Dnes ptal se lesník dosti suše:

„I je-li možná! Ty jsi živ? Nás nebyl jsi juž pamětliv. Jak dopadly tvé zkoušky, hochu?“ „Já s nimi opozdil se trochu,

leč tady dohoním to brzy, dost bude nyní prázdných chvil,“ a dávaje znát, že ho mrzí ta řeč, hned jinam zabočil

a ptal se, hledě na vše strany: „Což není na Chlumu snad Jany?“ Tu paní: „Bude na průseku buď něco plésti z drobot svých,

buď číst; pan taxátor jí k děku snes’ hojnost nejnovějších knih, leč juž tu býti musí teď...“ V tom Střela zvolal: „Oknem hleď,

tam jde; pojď vstříc jí, ta se lekne, jsem žádostiv, co asi řekne.“ I šli. – A Jana tiše z lesa jak prostý z pohádky šla zjev,

blíž hafan, košíček jí nesa, jen stěží ukrotil svůj hněv, když cizince zřel jíti z dáli, leč okřiknut byv ustal v ráz,

jen v taji hafnul zas a zas, až Střela s Vášou u nich stáli. Když Václav Janu opět shleď, stál zaražen a v tváři bled,

tak netušil ji krásnou být, a zase lepší vzplál v něm cit, když, hbitě dávajíc mu ruku, se ptala řečí vroucných zvuků,

proč domácím všem na úžas tak dlouhý nepřicházel čas. Než Váša všecek udiven nic nemluvil a hleděl jen,

jak mile byla proměněna a jiná všecka nežli prve; teď z děvčátka se stala žena, vrch krásy, z mléka jen a krve,

jíž nelze spatřit v města davu, a Václav nechtě sklonil hlavu. Tu nesetřen byl cudný pel rtů nachových ni ruměn líce,

v němž čarný půvab něhy dlel, a nad zoře byl úsvit kštice. Jak kněžka krásy před ním stála, jež v lesy slavila svůj vjezd;

kraj jasnější byl, když se smála, a z očí lesk se linul hvězd, jenž oslňoval jeho tváře, že nemohl té snésti záře

a ve výčitek černé vzruši jak k smrti souzen chvěl se duší. Šel s Janou, ale nevesel, a jeho hovor, jeho sděl

byl prázdný, bez ducha i vnady, hned řečí tamo byl, hned tady; a hledaje vždy předmět nový, chtěl strach své duše zakrýt slovy.

Leč sotva z lesa přišel Jarý, v ráz Vášu hněv zas pojal starý, byl zamračen a nekliden, ba v hrdý úškleb stáhl líce,

a odcházeje ze světnice, děl k paní: „Jiný někdy den, když svolíte, k vám přijdu, paní, jsem chor, snad je to z nevyspání,

též hlavou často trpím moc,“ a dávaje všem dobrou noc, stisk’ Janě ruku bez usmání a kvapným krokem zmizel v stráni.

„Věř, tomu jistě něco schází,“ děl Střela paní, když šli spat, „buď moc se vídeňčí a kazí, buď – nic bych za to nechtěl dát –

zle se mu při zkoušce as vedlo, neb něco do srdce mu sedlo, co tajně, ale těžce nese; no, neuškodí, zeptáme se,

však bez toho jsem něco slech’, co k té mě bedlivosti nutí – pan Jarý řekl mi, co kutí, jenž v posledních to zvěděl dnech;

tak brzo jistou pravdu zvíme, a pak – a pak – no, uvidíme!“ Též Jana na svém pokojíku než ondy mnohem déle bděla;

bylť Václav chladný proti zvyku, víc, nežli přála si a chtěla, a nač se těšila tak dlouze, jak plachý sen jí prchlo pouze.

„Či,“ pravila si, „nemám snad co jiné dívky tolik vnad a tolik zdob a strojné krásy? Proč chladným, nemluvným byl asi,

či některá jej poutá více než já, já Chlumská poustevnice? Je jinaký než ondy býval –“ a slzou modrý zrak se stmíval.

Strach jakýs tajemný to byl, že Václav za tak dlouhých chvil jí zapomněl, a k sobě děla: „Vždyť já též častěj zapomněla,

dnes poznovu to opět vím, kéž choré srdce v čas se zhojí; jen přízeň k Jarému mne pojí, leč Václav mým je, zase mým;

já vše mu řeknu, co jsem snila, jen jestliže též Václav klidně zřel na ruch žití v lesku Vídně, jež zrakům mým ho zatopila.“

I Václav strádal; těžký vzdech dral z ňader se, ba neuleh’ té noci, ač byl zemdlen dosti; hruď kloval mu sup žárlivosti,

an zřel, jak Jarý s leskem v oku stál svěží po Janině boku, a Jana slunečko jak k nivě vždy vzhledla k němu přívětivě,

když druhdy v rozhovor se mísil, by chabý ručej řeči křísil. Tak Václav, jehož cit juž mřel, zas láskou k Janě zahořel,

že sám však zkázu v srdci kryl, též nedůvěřiv k Janě byl a, zlou jsa vášní rozechvěn, chtěl všecko zvědět ven a ven,

co v mysli spřádala a spřádá a zda jak dříve má ho ráda; leč marna byla jeho píle, on nikdy nezřel k tomu chvíle,

vždy Jarý po jejím byl boku a důvěrný s ní hovor ved’, a štěstí svítilo mu v oku, an Václav hněvem mřel a bled’.

I přešel měsíc – dlouhý čas, – a Václav chodil zas a zas, leč nikdy nestih’ Jany samé a rozčilen a rozzloben,

že z úmysla ho jenom klame, vždy žárlivější byl co den, až v útěchu, jak činil spíš, zas napěněnou brával číš.

Když přicházel jat hněvem domů, byl v duši všecek zamračen a, na klam Janin mysle jen, hned ušklíb’ se a mumlal k tomu,

hned hlavu kloně sevřel ruku, hned vyskočil jak šipka z luku, by k Chlumu zřel a sedl zas, a zrak mu blýsk’, by rázem has’.

„S tím v pořádku to není věru,“ děl Vraný k ženě, „proč, snad vím: vše pro Střelovu bude dceru, a myslím, že se nemýlím,

já tu tam ovšem pozoroval, co osud tkal a život snoval; hoch s námi v myslivci zřel testě, a teď mu taxátor je v cestě.

Je žárliv, ovšem, tak to bývá, leč všecko, myslím, zhojí čas, jenž různé léky pro nás skrývá; ta vášnivost ho přejde zas,

až, nechať nyní láskou bledne, tu pravou spatří jeho zrak, pak lásce na lestkvici sedne jak důvěřivý tažný pták,

a hrdě vzpřímí leb zas svislý, vždyť sejde s očí, sejde s mysli!“ I Jana, ač se klidnou zdála, chvil důvěrnějších vyčkávala,

kdy Váša kouzlem temných zraků v ráz rozptýlí tu roušku mraků, jež skrývala ho duši její, a pak že v blahých citů reji

a v zardění a v srdce tluku svou upřímně mu podá ruku. A chvíle ona přišla v skoru, když Střela s Jarým celý den

byl u probírek na dozoru a doma Jana s matkou jen.